Kriminálník bez vědomí: jak vás mohl usvědčit cizí komentář
Představte si, že provozujete blog o fotografii. Píšete pravidelně, nikomu neubližujete, autorská pravidla dodržujete. Jenže v komentáři pod vaším starým článkem někdo před třemi lety napsal větu a přiložil odkaz na web, který tehdy vypadal úplně nevinně. Mezitím ten web změnil majitele a začal šířit pirátský obsah.
Vy o tom nevíte nic. Odpovědnost by přitom vznikala z chování anonymního komentátora a z pozdějšího vývoje obsahu, který autor blogu nemohl ovlivnit.
SOPA a PIPA: dva návrhy s ušlechtilým cílem, které děsily legální weby
Stop Online Piracy Act (SOPA) byl návrh zákona předložený v americké Sněmovně reprezentantů 26. října 2011. Senátní protějšek, PROTECT IP Act (zkráceně PIPA), byl navržen přibližně o půl roku dříve, 12. května 2011. Oba návrhy sledovaly stejný cíl: omezit přístup k zahraničním webům šířícím pirátský obsah nebo padělané zboží.
Na papíře to znělo rozumně. Americké úřady tehdy nemohly snadno zakročit proti serverům v cizích jurisdikcích, a tak navrhly nástroje, které by zahraniční weby odřízly od reklamy, platebních systémů a vyhledávačů. Problém spočíval v detailu mechanismu: zákon by stejnou měrou dopadl i na zcela legální weby ve Spojených státech.
Problém v detailu: kdo odpovídá za odkaz, který nevložil?
Jádro kritiky se točilo kolem jednoho konkrétního pravidla. Podle kritiků by hypertextový odkaz vedoucí na stránku s pirátským obsahem byl sám o sobě porušením zákona. Nezáleželo přitom na tom, kdo odkaz přidal. Provozovatel webu by odpovídal i za odkaz, který tam vepsal anonymní komentátor.
Aby bylo jasné, o jakém měřítku se mluví: blog Neatorama měl v té době přibližně 40 000 příspěvků a přes 311 000 komentářů. Průběžná kontrola každého odkazu v každém z nich by byla fyzicky nerealizovatelná. Je to podobné, jako kdyby majitel nástěnky v kavárně ručil za každý lístek, který na ni kdokoli přilepil, včetně těch z minulého desetiletí.
Časová bomba v archivu: když se minulost přepíše bez vašeho vědomí
Ještě záludnější byla druhá vrstva problému. I kdyby provozovatel blogu jednou prošel všechny komentáře a ujistil se, že každý odkaz vede na legální místo, nestačilo by to. Web na druhém konci odkazu mohl po prodeji nebo redesignu začít hostovat nelegální obsah, a starý komentář v archivu by se tím automaticky stal právní odpovědností majitele webu.
Legalita odkazu by se tedy proměňovala v čase, bez jakéhokoli zásahu provozovatele a bez jeho vědomí. Odkaz byl v pořádku při vložení, po změně obsahu cílového webu se stal potenciální právní odpovědností, a žádná dřívější kontrola by vás nezachránila.
Odpor, petice a konec zákonů: kdy internet zatáhl za záchrannou brzdu
18. ledna 2012 se odehrálo něco, co do té doby nemělo obdoby: anglická Wikipedie poprvé ve své historii zablokovala obsah svých stránek na 24 hodin, počínaje 5:00 UTC. Jen stránka s vysvětlením protestní akce byla v ten den zobrazena 9 716 454 krát. Tisíce dalších webů se také ztmavily. Google obsah nezablokoval, ale začernil logo a přidal odkaz na petici.
Organizace Electronic Frontier Foundation oba návrhy veřejně kritizovala, weby vyzývaly uživatele ke kontaktu s jejich zástupci v Kongresu. Tlak fungoval: hlasování o PIPA, původně naplánované na 24. ledna 2012, bylo odloženo. Předseda soudního výboru Sněmovny reprezentantů pozastavil práce na SOPĚ 20. ledna 2012. Mezi těmi, kdo stáhli svou podporu PIPA, byl senátor Marco Rubio, jeden z původních spolunavrhovatelů zákona. Žádný z obou zákonů nikdy nevstoupil v platnost.
Příběh SOPA a PIPA ale není jen historická vzpomínka na rok 2012. Otázka, kdo zodpovídá za obsah třetích stran na vlastní platformě, se v různých podobách vrací v legislativě po celém světě. Mechanismus odpovědnosti za cizí odkaz tehdy ztroskotal, forma problému se však nezměnila.