Promiňte, tohle patří do koše
Ve výstavním sále Nova’s Ark Project v Bridgehampton v New Yorku se v červenci 2016 odehrála příhoda, která je zároveň vtipná i poučná. Úklidový personál přišel před zahájením pro VIP hosty a pečlivě uklidil přeplněný odpadkový koš. Za normálních okolností by takovému výkonu patřila pochvala. Jenže tentokrát byl koš součástí sochy v hodnotě osmi tisíc dolarů.
Nikoho za to přísně soudit nejde. Koš vypadal přesně jako koš: přeplněný, s barevnými odpadky až po okraj. Pracovníci udělali to, za co jsou placeni.
Byli poučeni, a přesto to nestačilo
Zakladatel veletrhu Art Southampton Nick Korniloff potvrdil, že personál dostává výslovné pokyny: exponátů se nedotýkat. Pravidla existovala, lidé je znali. A přesto koš skončil prázdný.
Tady přichází zajímavá část. Mozek zpracovává vizuální signály mnohem rychleji, než si uvědomujeme. Pohled na přeplněný odpadkový koš spustí automatickou reakci ještě předtím, než vědomě zhodnotíme situaci. Teprve potom přijde na řadu myšlenka: „Počkat, jsem přece na výstavě.“ Pokud je vizuální signál dost přesvědčivý, automatický reflex přebije záměrnou instrukci dřív, než stihne zasáhnout vědomá úvaha. Jde o standardní způsob, jak lidský mozek funguje, instrukce „nedotýkej se exponátů“ prostě nestihla dorazit dřív než reflex „tady je nepořádek“.
Will Kurtz a umění přesné kopie
Autorem díla je Will Kurtz, umělec původem z Flint v Michiganu. Vystudoval krajinářskou architekturu, dlouhá léta pracoval jako samouk a teprve v padesáti letech se přestěhoval do New Yorku, kde získal titul magistra umění na New York Academy of Art. Je známý životními sochami z recyklovaných materiálů.
Dílo nese název „Keep America Great Again“, ačkoli některé zdroje ho popisují neformálně prostě jako „odpadkový koš“. Skládalo se ze dvou částí: přeplněného koše s barevnými odpadky přetékajícími přes okraj a sochy mývala stojícího opodál. Mývala se nikdo nedotkl, pravděpodobně proto, že realisticky zpracované divoké zvíře uprostřed galerie přece jen vyvolá otázku. Koš žádnou otázku nevyvolal.
Kurtz záměrně pracuje s estetikou všedního nepořádku: čím věrněji dílo napodobuje realitu, tím silněji působí jeho výpověď o věcech, které ve městském prostředí přehlížíme. Jenže právě tato věrnost skrývá riziko. Dílo funguje jako umění jen tehdy, když ho někdo dokáže jako umění rozpoznat.
Herečka s rukama v odpadu
Výstava nesla název „Call of the Wild“ a představovala přes šedesát maleb a soch inspirovaných přírodou a živočišnou říší. Spolukurátorkou byla herečka Brooke Shields, pro niž šlo o první kurátorský projekt; druhým kurátorem byl David Kratz, prezident New York Academy of Art.
Shields přišla do sálu před zahájením a všimla si prázdného koše. Spolu s Kurtzem pak fyzicky prohledávali zákulisní odpadky a pokoušeli se z nich vylovit součásti sochy zpět. Tato část příběhu je absurdně poetická: dva lidé, kteří se snaží oddělit umění od odpadu, musí přitom rýpat ve skutečném odpadu.
Dílo se podle dostupných informací podařilo před zahájením výstavy obnovit do původní podoby s odpadky přetékajícími přes okraj koše. Zda se podařilo dohledat úplně všechny součásti, zdroje přesně neuvádějí.
Systémový problém, ne náhoda
Kurtzova socha nebyla první, která skončila v koši. V roce 2001 vyhodil uklízeč v londýnské galerii instalaci Damiena Hirsta. Opakování podobných příhod odhaluje strukturální napětí, které vzniká pokaždé, kdy dílo záměrně stírá hranici mezi sebou a tím, co zobrazuje, bez ohledu na to, jak pozorný konkrétní uklízeč je.
Odpovědnost se tu přelévá na víc stran najednou. Umělec, který vytváří dílo k nerozeznání od skutečného odpadu, přijímá riziko, že ho někdo přečte doslova. Kurátor nese odpovědnost za to, aby byl kontext jasně sdělený. A člověk přicházející s pytlem na odpadky nemůže rozpoznat umění bez informace, že se na umění dívá.
Kurtzova socha nejlépe fungovala právě v okamžiku, kdy ji málem zničili. Osm tisíc dolarů za koš, který nikdo nepovažoval za koš, dokud ho nevyhodil.