Soud kvůli sklenici džusu
V polovině září 2008 řešil dubajský soud pro přestupky případ, který na první pohled vůbec nepůsobí jako věc pro soudní síň. Na lavici obžalovaných seděli třicetiletý libanonský obchodní zástupce a osmadvacetiletá Ruska. Jejich provinění? Usrkávali pomerančový džus v čekárně čerpací stanice, ještě před večerním ukončením denního půstu v ramadánu.
Případ prošel celým soudním řízením, s obžalobou, obhajobou i rozsudkem. Otázka, jak se z doušku džusu stala právní kauza, zní skoro absurdně, dokud člověk nezjistí, co ramadán v Dubaji z právního hlediska vlastně znamená.
Neznalost jako obhajoba, která nezabrala
Oba obžalovaní připustili, že džus pili, ale odmítli vinu. Argumentovali tím, že nejsou muslimové a o pravidlech ramadánu prostě nevěděli. Žádali proto shovívavější posouzení, tedy uznání polehčující okolnosti, ne úplné zproštění viny.
Ta logika dává na první pohled smysl. V řadě zemí platí, že cizinec, který místní specifika neznal, dostane aspoň benefit pochybnosti. Soud v Dubaji ale rozhodl jinak: neznalost zákona vinu nesnímá, může ji nanejvýš zmírnit. Proč vlastně na věci nic nemění ani národnost, ani víra?
Co přesně říká zákon
Odpověď se skrývá v článku 313 trestního zákoníku Spojených arabských emirátů. Ten zakazuje veřejnou konzumaci jídla a pití v denních hodinách ramadánu, a to bez ohledu na náboženské vyznání nebo státní příslušnost dotyčného. Zákon nerozlišuje, jestli je člověk muslim, křesťan nebo ateista, sleduje jednoduše to, co se odehrává na veřejnosti.
Smysl pravidla je v tom, že půst tu není chápán jen jako soukromá záležitost víry, ale jako veřejně viditelná praxe, kterou stát chrání. Kdyby si dvojice dala džus doma za zavřenými dveřmi, nic by se nestalo. Jenže ho pila na veřejném místě, v čekárně čerpací stanice, kde si jí všiml arabský svědek. Ten na dvojici upozornil policii, a ta věc předala k soudu.
Kolik to nakonec stálo
Zákon dává soudci poměrně široké rozpětí. Za porušení článku 313 hrozí pokuta až 2000 dirhamů, v přepočtu zhruba 555 dolarů, nebo až měsíc vězení, podle toho, jak se soud rozhodne. Šlo tedy o citelný postih.
Soud nakonec zohlednil, že oba obžalovaní o zákazu skutečně nevěděli, a použil to jako polehčující okolnost. Vězení nepadlo v úvahu a pokuta skončila na 1000 dirhamech, v přepočtu asi 278 dolarech, pro každého z nich, tedy na polovině maximální možné sazby. Šlo navíc o vůbec první rozsudek svého druhu od chvíle, kdy ramadán téhož roku začal prvního září. Rozsudek zároveň zůstával otevřený odvolání, takže poslední slovo v něm ještě nemuselo padnout.
Co si z toho odnést
Případ z Dubaje ukazuje jednu prostou věc: v zemích, kde veřejné dodržování ramadánu chrání zákon, neznalost pravidel není žádná pojistka. Může trest zmírnit, ale vinu nesejme. Platí to stejně pro místní i cizince, věřící i nevěřící, jakmile jde o veřejný prostor.
Pro každého, kdo se chystá do zemí s podobným právním rámcem, z toho plyne docela praktická rada. Stačí si před cestou zjistit pár základních zvyklostí veřejného chování v daném období, ať už jde o jídlo, pití nebo oblečení. Občas totiž stačí málo, třeba jen sklenice džusu ve špatnou chvíli na špatném místě.