Stěrač jede, pták nikam
Auto stojí v dešti, řidič spustí stěrač. Na rameni stěrače sedí malý pták. Stěrač se zhoupne doleva, pták jede s ním. Zpátky doprava, pták pořád tam. Řidič to zkusí znovu. Pták se houpe sem a tam a vypadá, jako by ho to vůbec nebavilo řešit.
Přesně taková scéna se začala šířit online v červenci a srpnu 2011: video s ptákem, který odmítá opustit pohybující se stěrač, ať řidič dělá, co dělá. Reakce sledujících byly předvídatelné: pták je tvrdohlavý, pták je roztomilý, pták je prostě hloupý.
Všechny tři interpretace jsou špatně.
Je hloupý, nebo nás ignoruje?
Napadnou vás dvě logická vysvětlení. Buď pták neví, co se děje. Nebo ví, ale záměrně zůstává, jako by nás ignoroval. Ani jedno ale nesedí.
Ptáci jsou extrémně ostražití tvorové se skvělými reflexy. Reagují na pohyb, stín a hluk v řádu zlomků sekundy. Hypotéza „neví, co se děje“ padá. Záměrné vzdorování stěrači taky nedává smysl: ptáci nemají kapacitu na takovou vědomou strategii vůči pohyblivému předmětu.
Odpověď je v anatomii ptačí nohy a je trochu elegantní.
Klíč je v šlachách, ne v hlavě
Zpěvní ptáci mají v noze mechanismus, pro který se v biologii používá název šlachové uzamčení. Funguje takto: ve chvíli, kdy pták přistane a pokrčí nohu, šlachy na zadní straně nohy se automaticky napnou a stáhnou prsty kolem větve nebo, v tomto případě, kolem ramene stěrače. Celý děj je čistě mechanický: váha těla na pokrčené noze udržuje šlachy v napětí a to napětí drží prsty sevřené, žádné vědomé rozhodování, žádná svalová námaha.
Na mechanismu se podílejí dvě hlavní šlachy s latinskými anatomickými názvy: flexor digitorum longus, která ovládá tři přední prsty, a flexor hallucis longus, která ovládá palec vzadu. Obě vedou přes kotník a právě pokrčení kotníku při přistání je spouští.
Kotva, která nic nestojí
Úchop je pasivní, bez svalové práce, čistě mechanické napětí v šlachách. To je zásadní rozdíl oproti tomu, jak drží tyč třeba gymnasta: ten musí aktivně svírat, neustále vydávat energii. Ptáku to nepřijde nic.
Prsty se uvolní až ve chvíli, kdy pták nohy narovná: to je pohyb při výskoku do letu. Narovnání nohy uvolní šlachové napětí a prsty se otevřou. Jinými slovy, přistání automaticky zamkne úchop a odlet ho automaticky odemkne.
Mechanismus je natolik spolehlivý, že zpěvní ptáci na větvích spí celou noc bez pádu. (Studie z roku 2012 na špačcích obecných ukázala, že ve spánku se mechanismus aktivuje jen částečně, ne úplně, takže přesný průběh u různých druhů biologové stále zkoumají.) Výzkum na agapornisech, malých afrických papouštcích, navíc ukázal, že ptáci dokáží přistávat i na pohybujících se cílech: sledují vizuální podněty a načasují dosednutí tak, aby noha zachytila bidlo. Pohybující se stěrač tedy pro ptáka nepředstavuje nic, čemu by musel aktivně vzdorovat. Je to jednoduše místo, kde sedí, a šlachy se postarají o zbytek.
Kdy je to normální a kdy ne
Skutečný důvod, proč pták na pohybujícím se stěrači zůstává, je mechanický. Pokrčená noha drží šlachy v napětí, to drží prsty sevřené, automaticky a levně. Zvuk ani pohyb stěrače nepředstavují hrozbu dostatečnou k tomu, aby pták inicioval odlet, tedy narovnání nohou a výskok. A protože sezení ho nic nestojí, prostě zůstane.
Jedno rozlišení se ale hodí v praxi: pták sedící na pohybujícím se stěrači a houpající se bez problémů je v pořádku. Pták sedící na zemi, který nereaguje na přiblížení, nebo pták narážející do věcí, to je jiný případ a může signalizovat skutečný problém. Houpající se pasažér na stěrači jen využívá mechanismus, který jeho nohy mají zabudovaný dávno předtím, než auta vůbec existovala.