Dírka, které se věda vyhýbá: případ nostrilu
V čísle vědeckého humoristického časopisu Annals of Improbable Research z července a srpna 2001 se objevila výzva k vědecké spolupráci. Autor, vystupující jako badatel Melvin Landry, v ní popsal projekt s pracovním názvem Nostril Noster: Inside the Modern Nose a požádal kolegy o pomoc, protože relevantní archivní materiály nedokáže dohledat sám. Výzva obsahovala výčet historek sahajících od lékařských katetrů 19. století přes nacistické chemické zbraně až po vícesvazkovou erotickou literaturu věnovanou nosní dírce.
Tady je ovšem nutné zastavit se. Annals of Improbable Research je skutečný dvouměsíčník vydávaný od roku 1994 v Cambridge ve státě Massachusetts, který je ale záměrně postaven na průniku skutečné vědy a deadpanové satiry. Sám o sobě popisuje svůj obsah jako směs autentického, nepravděpodobného výzkumu z více než deseti tisíc odborných časopisů a „některých nevzrušivých výmyslů vmíchaných do té směsi.“ Výzva Melvina Landryho tedy může být stejně dobře autentickým projektem jako mistrovskou parodií na akademický žánr, jeho identita a historické detaily, které cituje, nejsou nezávisle ověřeny.
Co je ale ověřené: vnějšek ano, vnitřek ne
Landrym pojmenovaná mezera ve výzkumu je přinejmenším jako myšlenka reálná. Kulturní historik Sander Gilman skutečně vydal v roce 1999 rozsáhlou práci o dějinách estetické chirurgie, v níž mapuje, jak lidé přetvářeli vnější nos, kvůli syfilis, válečným zraněním, dobovým ideálům krásy i rasovým stigmatům. Vnějšek nosu má tedy zdokumentovanou kulturní, lékařskou i politickou historii. Vnitřek nosní dírky jako kulturní nebo lékařský objekt v odborné literatuře takřka neexistuje.
Proč? Francouzský spisovatel Georges Bataille napsal v roce 1929 esej o palci u nohy, v němž popisoval mechanismus, jakým se tělesné partie stávají kulturně nabitými právě tehdy, když kombinují „nečisté“ s „regulovaným“. Nostril sedí na přesně takovém průsečíku: je vstupem i bariérou, oblastí hygieny i sexuality i lékařské intervence najednou. Každá z těchto složek by akademicky obstála sama o sobě. Jejich průnik na jednom místě působí neseriózně a výzkumníky to historicky odrazovalo.
Co Landry tvrdí, a co z toho nelze ověřit
Landrova výzva obsahuje řadu konkrétních historických tvrzení: lékař Thomas Buchanan měl v roce 1823 sestrojit první funkční nosní katétr, jistý James Harvey se měl v roce 1934 vážně zranit při testování motorizovaného prototypu General Electric, a Edward Podolský měl v roce 1946 vydat knihu propojující nos se sexualitou. Žádný z těchto údajů nelze z nezávislých zdrojů potvrdit. Mohou být přesná historická fakta, ale v kontextu časopisu, který záměrně míchá ověřený výzkum s vymyšlenými příklady, je nutné je brát jako nepotvrzené.
Landrova výzva zmiňuje jako ověřitelné osoby tři reálné postavy: Greenfielda Sludera, autora díla Nasal Neurology, Headaches and Eye Disorders z roku 1927, a vídeňského rinologa Markuse Hajeka (1861–1941), jednoho ze zakladatelů moderní rinologie. Tvrzení, že byl Hajek spoluvynálezcem nacistického inhalačního programu pro Wehrmacht, ale žádný nezávislý zdroj nepotvrzuje, Hajekova zdokumentovaná kariéra se pohybovala v klinické a akademické medicíně na Vídeňské univerzitě.
Mezera, která zůstává
Landry sám v textu výzvy přiznal, že rasový rozměr dějin nosu, přitom v Gilmanově práci o vnějšku nosu dobře zdokumentovaný, ve svém projektu záměrně pomíjí. To je metodologická volba s důsledky: právě tvar a velikost nosní dírky patří k nejcitlivějším místům, kde se historicky kříží medicína, estetika a rasové kategorizace.
Ať je Landrova výzva vědecký projekt nebo dokonalá satira na akademický žánr, pojmenovává něco skutečného: jsou témata, která věda přeskakuje ne proto, že nejsou zajímavá, ale proto, že kombinace jejich složek vyvolává nepohodlí. Nosní dírka jako kulturní objekt tu kapitolu dosud napsanou nemá.
OPRAVY: žádné.