Stačí se otřít o list
Procházíte australským deštným lesem, rukáv se lehce otře o velký srdčitý list a vy si toho sotva všimnete. Během pár minut ale přichází bolest, která leckoho srazí na kolena: pálí, jako by kůži zalévala žhavá kyselina, a někteří lidé při ní zvrací nebo křičí. Ještě podivnější je, že tahle muka podle svědectví neodezní po pár hodinách, ale mohou přetrvávat týdny, v některých případech i měsíce.
Viníkem není had ani pavouk, ačkoliv Austrálie je na obojí pověstná. Je jím obyčejně vyhlížející rostlina.
Rostlina, ne netvor
Jmenuje se gympie-gympie, odborně Dendrocnide moroides, a patří do čeledi kopřivovitých, tedy ke stejné rodině jako obyčejná kopřiva ze zahrady. Jméno má po jazyce domorodých Gubbi Gubbiů z jihovýchodního Queenslandu, kde leží i stejnojmenné město založené v šedesátých letech devatenáctého století během zlaté horečky. Jedna z jejích přezdívek zní příznačně: sebevražedná rostlina.
Listy má srdčité, zoubkované, od velikosti nehtu až po půl metru napříč. Nic, co by na první pohled budilo respekt. Přesto se jí místní bojí víc než hadů a mezi vědci má pověst jedné z nejbolestivějších rostlin na světě.
Miliony mikroskopických stříkaček
Stonek, řapíky i listy pokrývají drobné křemíkové chloupky. Fungují jako injekční jehly: mají baňatou základnu plnou jedu a tenkou špičku, která se při doteku ulomí a zůstane zaseknutá v kůži.
Jakmile je chloupek jednou zabodnutý, stačí sebemenší tlak, poškrábání nebo otření o tričko, a uvolní se další dávka jedu. Proto bolest po chvilce klidu znovu vzplane, aniž by se člověk rostliny znovu dotkl. Chloupky navíc časem opadávají na zem, takže i půda pod rostlinou dokáže popálit bez jakéhokoli kontaktu s listem.
Tělo bije na poplach
Jed spouští i přehnanou reakci mízního systému: otékají uzliny v podpaží, na krku nebo v tříslech, přestože se jich nikdo ani nedotkl. Tělo se chová, jako by bojovalo s rozsáhlou infekcí, a tahle nadměrná obrana bolest ještě znásobuje.
V roce 2020 tým Iriny Vetterové a Thomase Dureka z Queenslandské univerzity popsal, co přesně za tou bolestí stojí: úplně novou skupinu bílkovinných jedů zvaných gympietidy, strukturně podobných jedům pavouků nebo mořských plžů. Podle výzkumníků gympietidy natrvalo mění nervové kanály, které rozhodují o vnímání bolesti, což může vysvětlovat, proč nepříjemné pocity vydrží i dlouho poté, co mikroskopické chloupky z kůže samy zmizí.
Bezpečná jsou jen kořeny
Jediná část rostliny bez žahavých chloupků jsou kořeny. Díky tomu ji lze bezpečně vykopat a přesadit, pokud se člověk vyhne listům, stonku i plodům, které jsou pokryté stejnými jehličkami jako zbytek rostliny.
Obávaná, ale možná ne tak ohrožená
Gympie-gympie roste jen v úzkém pásu deštných lesů Queenslandu a Nového Jižního Walesu, s výskytem hlášeným také v částech Indonésie a Papuy-Nové Guineje. Často se o ní mluví jako o ohroženém druhu, kterému ubývá prostoru kvůli odlesňování. Mezinárodní seznam ohrožených druhů ji ale aktuálně vede v kategorii nejmenšího rizika, takže tohle rozšířené tvrzení o ohrožení není podložené a spíš se jedná o zažitý mýtus.
Jistá je role rostliny v ekosystému: navzdory pověsti ji bez úhony okusují drobní vačnatci, hmyz i někteří ptáci, kterým žahavé chloupky vůbec nevadí. Vědci navíc zkoumají její jed jako možný základ nových léků proti bolesti, protože pochopení toho, jak gympietidy blokují nervy, by mohlo pomoct při vývoji analgetik. I ta nejobávanější rostlina kontinentu tak má svou křehkou stránku, jen možná ne tu, kterou by člověk čekal.