Vír, který sledujeme už skoro dvě stě let
Velká rudá skvrna na Jupiteru patří k těm objektům vesmíru, na které se lidé dívají tak dlouho, že si na ně zvykli jako na samozřejmost. První potvrzené pozorování pochází z roku 1831, některé záznamy naznačují, že podobný útvar zachytil už v roce 1665 astronom Giovanni Cassini, tahle souvislost je ale mezi odborníky sporná. Jisté je, že bouře na Jupiteru zuří déle než dvě stě let.
Na jaře 2019 ale amatérští astronomové po celém světě zaznamenali něco, co dosud neviděli. Skvrna vypadala, jako by se z okraje trhala, a do okolní atmosféry se z ní odlupovaly rudé cáry hmoty. Šlo o lidi s vlastními dalekohledy na zahradě, ne o velké observatoře s miliardovým vybavením. Něco tak staletého se najednou zdálo křehké.
Jak může něco tak vytrvalého náhle začít praskat?
Bouře, která přečkala takřka dvě stě let pozorování, se najednou v průběhu pár týdnů měnila k nepoznání. To je proti selskému rozumu: obří atmosférický vír bez pevných hranic by měl buď zůstat dlouhodobě stabilní, nebo časem prostě zaniknout, ne se odlupovat po kusech jako stará omítka. Amatéři, kteří to sledovali, přitom v tu chvíli neměli žádné oficiální vysvětlení, jen viděli data, jak přicházejí den za dnem.
Začátkem roku 2019: pozorování týden po týdnu
Začátkem roku 2019 si pozorovatelé všimli, že tvar skvrny je zkreslený, jako by ji něco okusovalo po okraji. V květnu se odlupování zesílilo natolik, že podle zprávy Johna Rogerse z Britské astronomické asociace rudé vločky vydržely na obloze přes týden.
Klíčový moment zachytil australský amatérský astronom a programátor Anthony Wesley z Rubyvale v Queenslandu. Dne 19. května 2019 vyfotografoval jasně ohraničený pruh hmoty, který se od skvrny táhl přes deset tisíc kilometrů a napojoval se na sousední proud vzduchu v atmosféře. Stejný jev pozoroval znovu 22. května a sám přiznal, že za sedmnáct let, co Jupiter fotografuje, nic podobného neviděl. Podobný červený výběžek o pár dní dřív zachytil i filipínský astronom Christopher Go. Šlo o vizuálně dramatickou, ale fyzikálně postupnou proměnu.
Zmenšování, které začalo dávno předtím
To, co se dělo v roce 2019, nebylo z čistého nebe. Velká rudá skvrna se totiž zmenšuje už od konce devatenáctého století. Tehdy měřila zhruba čtyřicet až pětačtyřicet tisíc kilometrů napříč, tedy tolik, že by se vedle sebe pohodlně vešly tři planety Země. Sondy Voyager naměřily v roce 1979 už jen 23 335 kilometrů, Hubbleův teleskop v roce 1995 kolem 20 950 kilometrů a v roce 2009 necelých 18 000 kilometrů. V roce 2014 klesla naměřená šířka pod 16 500 kilometrů, tehdy nejmenší hodnotu, jaká byla kdy zaznamenána.
Od roku 2012 se navíc tempo zmenšování zrychlilo na zhruba 900 kilometrů za rok a skvrna postupně mění tvar z oválu na kruh. Podle odhadů založených na tomto tempu by se mohla stát zcela kruhovou kolem roku 2040, jde ale o projekci, ne o jistotu. Dramatické „vločky“ z roku 2019 tak byly spíš vyvrcholením trendu, který amatéři sledovali už léta předtím.
Co víme jistě a co zůstává otevřené
Amatérská komunita jev přesně zdokumentovala, fyzikální příčinu odlupování ale vysvětlit nemohla, a ani to nebylo jejím úkolem. Pozdější analýzy naznačují, že mezi lety 2018 a 2020 do skvrny opakovaně narážely jiné menší víry a odtrhávaly z jejího okraje kusy, které mohou být až desetkrát větší než největší pozemské hurikány. Podle vědců přitom šlo spíš o povrchový efekt, něco jako popraskaná krusta na dezertu crème brûlée, ne o narušení celé hloubky bouře.
Zůstává otevřené, jestli šlo o přímý projev dlouhodobého zmenšování, nebo o samostatnou, možná dočasnou epizodu. Obavy, že skvrna před našima očima zaniká, se podle pozdějších rozborů zdají přehnané, jistotu ale nemá nikdo. I tak sledovaný objekt sluneční soustavy má stále otevřené otázky, a to je v pořádku.
Kdo hlídá Jupiter, když se zrovna nedívá žádná observatoř
Amatérští astronomové po celém světě si fotografie Jupiteru sdílejí v reálném čase, a dohromady tak pokrývají planetu prakticky nepřetržitě, což by jedna jediná observatoř nezvládla. Anthony Wesley žil ve městečku s 640 obyvateli, kde podle svých slov znal aspoň šest dalších nadšenců do vesmíru, a přesto jeho fotoaparát zachytil moment, který mohl velkým profesionálním misím snadno uniknout.
Přesně takhle dnes funguje občanská věda: lidé s běžně dostupnou technikou přispívají k reálnému poznání, nejen se dívají pro zábavu. A přesně tihle pozorovatelé si všimli něčeho, co v tu chvíli unikalo úplně všem ostatním.