Univerzita, do které jste chodili jako avatar
Než se studenti naučili slovo „Zoom“, existovaly virtuální univerzitní kampusy. Šlo o počítačový svět jménem Second Life, kam si školy stavěly digitální budovy, posluchárny a knihovny. Zní to jako novinka poslední doby, ale je to věc stará přes dvě dekády.
Svět, který nechtěl být fantazií
Second Life vzniklo v éře, kdy byly online hry na vrcholu popularity a hráči po tisících utíkali do fantasy světů s draky a sbíráním zkušeností. Nabízelo 3D svět, kde jste mohli být kýmkoli a postavit nebo prodat téměř cokoli, přičemž výsledkem byla vlastně věrná digitální kopie skutečného života.
Lidé si tam kupovali pozemky, stavěli domy, chodili na koncerty a obchodovali, úplně jako v běžném životě, jen v digitální podobě. Uživatelé si dokonce říkali „rezidenti“, tedy obyvatelé onoho druhého, paralelního života. Právě tahle realističnost udělala z platformy prostor, který si vybraly i univerzity.
Proč do toho školy šly
Vysoké školy v tom viděly příležitost zkoušet výuku na dálku dřív, než k tomu existovala běžná technologie, tedy dostatečně rychlý internet pro video a videohovory po ruce každému. Zakládaly si vlastní virtuální ostrovy s přednáškovými sály, prostory pro simulace a místy, kde se mohli potkávat studenti z různých zemí.
Šlo o rozšířený trend, ne o okrajový marketingový experiment. V roce 2008 tvůrci Second Life tvrdili, že přes 300 univerzit po celém světě v prostředí vyučuje nebo v něm provádí výzkum. To je sázka na budoucnost vzdělávání, jakou by současné online kurzy mohly leda závidět.
Návrat do prázdného města
Novinář Patrick Hogan se v srpnu 2015 vydal tyto univerzitní ostrovy znovu prohlédnout. Procházel ostrovy pěti amerických škol: Arkansas State University, Northern Virginia Community College, Ohio University, East Carolina University a University of Wisconsin–Milwaukee. Nikde přitom nepotkal jediného dalšího uživatele, podle jeho slov byly ostrovy zcela opuštěné.
V kampusu East Carolina University narazil na pirátskou loď, kde se dalo studovat téma zkouškové úzkosti. U Northern Virginia Community College objevil koutek nazvaný „úřední hodiny“, jen pár křesel kolem digitálního ohniště, bez jediného studenta. Ohio University ho vítala reklamou na certifikaci pro virtuální světy, která měla začít v roce 2009, ale po které nikde nezůstala ani stopa.
Proč přesně to skončilo, se neví jistě
Zdroj nejmenuje konkrétní důvod, proč kampusy osiřely, a možná to samo o sobě něco vypovídá. Provoz vlastního virtuálního ostrova nebyl zadarmo: podle tehdejšího ceníku stálo jeho zřízení kolem tisíce dolarů a provoz dalších skoro 300 dolarů měsíčně. Mohla za odliv škol stát právě cena, pomalý internet a nutnost stahovat speciální program, nebo příchod sociálních sítí a skutečných videohovorů, které nabídly totéž jednodušeji.
Ne všichni ostatně Hoganovo zjištění přijali bez výhrad. Komentátorka Second Life Inara Pey mu později vyčetla, že se mohl zeptat přímo tvůrců platformy, než ostrovy označil za mrtvé. I to ukazuje, že jednoznačná odpověď na otázku, proč to nevyšlo, možná neexistuje.
Co z toho zůstává
Sázka na virtuální kampusy nebyla ojedinělým výstřelkem, spíš dřívější verzí něčeho, co se opakuje pořád dokola. Nová technologie slibuje proměnit vzdělávání a část z toho, co se kolem ní postaví, nakonec zůstane jen jako digitální archeologie. I vizionářský nápad může s postupem času skončit jako opuštěný kampus, kam nikdo nechodí.
Second Life ukazuje, že nadšení pro budoucnost vzdělávání samo o sobě nestačí, potřebuje i publikum, které u něj zůstane. Otázka, kolik současných podobných projektů čeká podobný osud, zůstává otevřená.