Nosorožec bez rohu, vysoký jako žirafa
Když se řekne nosorožec, většina lidí si představí podsadité zvíře s rohem na čenichu, které se těžkopádně pohybuje savanou. Rod Paraceratherium tuhle představu bourá hned v několika bodech najednou. Žil v oligocénu, v období zhruba před 34 až 23 miliony let, a jeho ostatky se našly na ploše od Číny až po Balkán. Vážil přibližně 15 až 20 tun, podle rekonstrukce z roku 2015 mohli největší jedinci vážit až 17,1 tuny. Pro srovnání, dnešní bílý nosorožec, největší žijící druh, váží kolem 3,6 tuny, takže Paraceratherium byl čtyři až šestkrát těžší. Místo rohu měl dlouhý krk a nohy jako sloupy. V kohoutku měřil asi 4,8 metru a na délku i s krkem dosahoval kolem 7,4 metru. Do korun stromů se tak natahoval podobně jako dnešní žirafa.
Kosti roztroušené po mnoha nalezištích
Zvíře takových rozměrů by se mohlo zdát nepřehlédnutelné. Fosilie Paraceratheria se ale neobjevily jako jedna celá kostra na jednom místě. Ostatky ležely roztroušené po mnoha lokalitách a často šlo jen o zlomky: čelist, obratel, kus pánve. Přesná velikost zvířete proto zůstává dodnes nejistá, protože dochované kosti pocházejí od různě starých a různě velkých jedinců, a každá rekonstrukce je tak ve skutečnosti odhadem poskládaným z různých zdrojů. Britský geolog Guy Ellcock Pilgrim objevil první fosilie, které dnes k tomuto rodu patří, v letech 1907 a 1908 v Balúčistánu. V roce 1908 na jejich základě popsal nový druh v rodu Aceratherium. Teprve později se ukázalo, že jde o samostatný rod, formálně ustavený v roce 1911.
Generace vědců skládajících jednoho obra
Odhalit podobu Paraceratheria z roztroušených kostí nebylo prací jednoho člověka. Podíleli se na tom paleontologové napříč několika generacemi, mimo jiné Walter Granger, zmíněný Pilgrim, Clive Forster Cooper a čínský badatel Zhou Ming-Zhen. Každý z nich pracoval jen s částí obrazu, a teprve postupné srovnávání nálezů napříč lokalitami spolu s geologickým datováním vrstev, ve kterých kosti ležely, pomohlo poskládat ucelenou představu o stáří zvířete, jeho velikosti i místě v rodokmenu nosorožců. I proto se odhady v průběhu let měnily. Historická kostra sestavená Americkým přírodovědeckým muzeem kdysi měřila v kohoutku 5,41 metru a vážila 34 tun. Dnešní odhady tutéž kostru posouvají na 4,8 metru a kolem 17 tun. Rekonstrukce velikosti tak vznikala postupným zpřesňováním odhadů z kostí lebky a končetin, porovnávaných s příbuznými druhy.
Roh byl spíš výjimka než pravidlo
Paraceratherium patřil k vývojové větvi nosorožců, která dnes už úplně vyhynula. Absence rohu přitom u tohoto rodu není žádná zvláštnost. U naprosté většiny fosilních druhů nosorožců se žádný doklad o rohu vůbec nenašel. Rohatí nosorožci, které známe dnes, třeba bílý nebo indický nosorožec, představují jen jednu pozdní větev z mnohem pestřejšího rodokmenu. Naznačuje to i samotné jméno rodu: Paraceratherium v překladu znamená zhruba „blízký bezrohé bestii“ a odkazuje na dříve popsaný rod Aceratherium, bezrohého nosorožce, ke kterému byl Paraceratherium zprvu přiřazen.
Kniha, ve které je zvíře vedlejší postavou
Celý tento příběh poprvé ucelil paleontolog Donald Prothero v knize Rhinoceros Giants: The Palaeobiology of Indricotheres z roku 2013. Prothero v ní podrobně líčí osudy badatelů jako Granger, Pilgrim, Forster Cooper nebo Zhou Ming-Zhen, než se vůbec dostane ke geologii nalezišť a k místu Paraceratheria v rodokmenu nosorožců. Samotnému zvířeti je totiž věnována necelá polovina stránek, zbytek patří historii bádání: lidem, kteří fosilie hledali, popisovali, přejmenovávali a opravovali. Od prvního Pilgrimova nálezu v Balúčistánu po vydání knihy uplynulo víc než sto let, během kterých se z hrstky kostěných úlomků postupně složil obraz patnáctitunového obra bez rohu.