Vrah, kterého si vymyslelo divadlo
Stačí zavřít oči a obraz se vybaví sám: stárnoucí Antonio Salieri přisypává jed do Mozartova nápoje, sžíraný závistí k mladšímu a nadanějšímu skladateli. Tuhle scénu zná skoro každý, kdo viděl film Amadeus z roku 1984, oceněný několika Oscary. Problém je, že spousta lidí odchází z kina s pocitem, že právě viděla historii, ne dramatickou fikci. Realita je klidnější, ale minimálně stejně zajímavá, jen je potřeba na chvíli odložit brýle scenáristy.
Proč se drby o vraždě tak dobře ujaly
Historky o rivalitě mezi Mozartem a Salierim kolovaly už za jejich života. Šlo o dva skladatele na stejném vídeňském dvoře: jednoho geniálního a nedisciplinovaného, druhého úspěšného, systematického a navíc učitele pozdějších hvězd, jako byli Beethoven, Schubert nebo Liszt. Drby o žárlivosti se postupně rozrostly až k otevřenému tvrzení o otravě, které se poprvé objevilo v jedněch berlínských novinách jen týden po Mozartově smrti. Jako nepodložené to bylo zjevné i tehdejším lidem, přesto se historka táhla dál generace za generací. Vysvětlení je jednoduché: příběh o vraždě z žárlivosti je dramaticky uspokojivější než suchá lékařská zpráva.
Co dnes víme o skutečné příčině smrti
Žádný dobový důkaz otravu nepodporuje. Ohledávající lékař tehdy jako příčinu smrti zapsal „těžkou miliární horečku“, tedy horečnaté onemocnění s drobnou vyrážkou, jak se podobné stavy tehdy popisovaly. Historici se dnes shodují, že skutečná příčina byla pravděpodobně mnohem méně dramatická, možná šlo o vážnou streptokokovou infekci. Jistotu ale nikdo nemá a možná ani nikdy mít nebude, což z Mozartova konce dělá příběh bez úhledné pointy, ale zůstává to příběh skutečný.
Chlapec, který si podal ruku s budoucí královnou
Ještě jako malý chlapec putoval Mozart s otcem po evropských dvorech a předváděl svůj talent šlechtě. Podle dochovaných zpráv se při jedné z těchto cest, nejčastěji spojované s vídeňským zámkem Schönbrunn, setkal s mladou arcivévodkyní Marií Antoinettou, dívkou, která se později stala francouzskou královnou. Přesné okolnosti setkání se dnes už těžko rekonstruují, ale samotný fakt, že si malý Mozart podal ruku s budoucí evropskou panovnicí, ukazuje, jak brzy byl vystaven nejvyšším kruhům tehdejší aristokracie. Byl zázračným dítětem doslova od kolébky.
Špaček, který uměl pískat jako klavír
27. května 1784 si Mozart přivedl domů nezvyklého spolubydlícího: špačka. Podle legendy si ho vybral v jednom vídeňském ptačím krámku poté, co si všiml, že pták hvízdá melodii nápadně podobnou tématu z jeho Klavírního koncertu č. 17 G dur. Špačci jsou skuteční mistři napodobování zvuků, takže na téhle historce něco reálného může být, i když se to dnes s jistotou nepotvrdí. Jisté je, že ptáčka choval skoro tři roky, a když uhynul, uspořádal mu skutečný pohřeb a napsal na jeho počest báseň. Génius, který dovedl naplnit sály hudbou, tu na chvíli truchlil nad prázdnou klecí jako kdokoliv jiný.
Slavná jména mají víc vrstev
Podobný vzorec, tedy slavný mýtus na jedné straně a lidštější skutečnost na druhé, najdeme i u dalších historických postav. Van Gogh je dnes ikonou částečně i díky dramatickým historkám kolem svého života, podobně jako sestry Truus a Freddie Oversteegenovy, které jako mladé dívky bojovaly v nizozemském odboji a jejichž skutečný příběh je pozoruhodný sám o sobě, bez jakéhokoli přehánění. Server Mental Floss se podobnému rozplétání legend od faktů věnuje soustavně, a stojí za to takové příběhy sledovat s otevřenýma očima. Všímat si, kde končí fakt a začíná vyprávění, je totiž dovednost, kterou se dá trénovat. A čím víc ji trénujete, tím víc podobných „jistot“ kolem vás začne skřípat.