Hodina, kdy se školy dívaly na vesmír
28. ledna 1986 v 11:38 dopoledne místního času odstartoval raketoplán Challenger z rampy 39B na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. Byl to jeho desátý let a pětadvacátá mise celého amerického programu raketoplánů, tedy na první pohled nic výjimečného. Přesto sledovaly přenos tisíce školních tříd po celých Spojených státech, a to kvůli jedné osobě na palubě.
Tou osobou byla Christa McAuliffe, sedmatřicetiletá učitelka společenských věd ze státu New Hampshire. Vyhrála soutěž programu, který měl na oběžnou dráhu poprvé vyslat běžného civilistu, ne vojenského pilota ani vědce s doktorátem. Cíl byl jasný: ukázat dětem, že vesmír není jen pro vyvolené, ale i pro člověka, jakého potkávají každý den ve třídě.
73 sekund, které nikdo nečekal
Start proběhl podle plánu. Motory naskočily, Challenger se zvedl ze země a stoupal k obloze přesně tak, jak diváci znali z desítek předchozích misí. Právě ta obyčejnost je důvod, proč byl další okamžik tak nepochopitelný: 73 sekund po startu se raketoplán rozpadl ve výšce necelých 15 kilometrů nad Atlantským oceánem u floridského pobřeží.
Celý svět se ptal na jedno. Jak může technologie, se kterou NASA létala už čtvrt století, selhat tak rychle a tak viditelně, přímo před kamerami živého přenosu?
Vina malého gumového kroužku
Odpověď se skrývala v součástce, kterou by čekal málokdo: v pryžovém těsnění zvaném O-kroužek, umístěném mezi segmenty pravého raketového motoru na tuhé pohonné látky. Těsnění mělo zabránit unikání horkých plynů ze spoje, jenže za nízkých teplot ztrácí pryž pružnost a spoj už nedokáže dokonale uzavřít.
Ráno startu klesla teplota u rampy na necelé tři stupně Celsia. U samotného motoru, kde k selhání došlo, byla ale kvůli stínu ještě o pár stupňů níž, pod bodem mrazu. O-kroužky nikdy nebyly testovány při tak nízkých teplotách. Horké plyny pak unikaly na vnější palivovou nádrž a na nosník, který ji spojoval s tělem raketoplánu. Nosník i konec nádrže se poškodily, horní část motoru se natočila do nádrže a během zlomku vteřiny přišel výbuch. Někteří inženýři na riziko upozorňovali ještě před startem, šlo tedy o nebezpečí, které bylo přinejmenším částečně předvídatelné.
Sedm lidí, sedm příběhů, jedna třída navíc
Na palubě zemřelo sedm členů posádky: velitel Dick Scobee, pilot Michael Smith, specialisté Judith Resniková, Ronald McNair a Ellison Onizuka, dále Gregory Jarvis, který pracoval pro firmu Hughes Space and Communications, a Christa McAuliffe jako civilní pozorovatelka.
Posádku až na McAuliffe tvořili zkušení profesionálové NASA. McAuliffe byla jediná, kdo se do vesmíru dostal jako obyčejný člověk vybraný z tisíců přihlášených učitelů. Diváci v ní viděli učitelku, ve které se mohly poznat miliony dětí sledujících vysílání ve svých třídách.
Proč si to pamatuje celá generace
Neštěstí Challengeru patří v Americe mezi okamžiky, kdy si lidé po desítkách let stále přesně pamatují, kde byli a co dělali, když se o něm dozvěděli. NASA po havárii nevyslala do vesmíru žádnou další posádku déle než dva roky. Bezpečnost letů prošetřovala speciální komise, kterou jmenoval prezident Ronald Reagan a v jejímž čele stál William Rogers. Mezi jejími členy byli i astronaut Neil Armstrong a zkušený pilot Chuck Yeager. Lety raketoplánů se obnovily v září 1988 startem Discovery.
Šlo o první smrtelnou nehodu amerického kosmického plavidla přímo za letu, a proto Challenger změnil nejen technická pravidla NASA, ale i to, jak organizace nakládá s varováními vlastních inženýrů. Sedm kráterů na okraji takzvané Apollo pánve na Měsíci nese jména sedmi členů posádky, tichá připomínka lidí, kteří chtěli ukázat, že vesmír patří i obyčejným lidem.