Test s ovocem po epidemii
V rezervaci Born Free USA v jižním Texasu žijí japonští makakové, jejichž předkové byli do Spojených států převezeni z Japonska v roce 1972. V lednu 2020 mezi nimi propukla nákaza opičím retrovirem typu II, který způsobuje imunitní poruchu podobnou AIDS. Do skupiny ho zavlekla samice dlouhoocasého makaka, penzionovaná z výzkumné laboratoře, u níž se žádné příznaky neprojevovaly. Správci rezervace postižené skupiny oddělili a zavedli přísné testování a karanténu.
Virus nakonec zasáhl tři ze čtyř skupin, zatímco čtvrtá zůstala nedotčená. Vědcům z Kalifornské univerzity v San Diegu to nabídlo neobvyklou příležitost k výzkumu. Stephan Kaufhold a Federico Rossano otestovali 55 opic narozených přímo v rezervaci. Při téměř dvou stech pokusech si opice vybíraly mezi ovocem na čistém dřevěném povrchu a ovocem na povrchu, který vypadal potřísněný opičím trusem. Trus byl skutečný, ale zalitý v průhledném epoxidu, takže zůstal vidět, zatímco pach i jakékoli riziko nákazy zmizely. Studii nazvanou „Early-life experience and disease exposure affect pathogen avoidance behaviour in macaques“ zveřejnil 21. října časopis Royal Society Open Science.
Opice ze skupiny, kterou nákaza minula, si „znečištěné“ ovoce vzaly v 79 procentech pokusů. Opice ze skupin, které epidemií prošly, stejné ovoce snědly jen ve 47 procentech případů, bez ohledu na to, jestli byl konkrétní jedinec sám nakažený, nebo jen žil vedle nemocných druhů.
Jak se virus doopravdy šíří
Opičí retrovirus typu II se přenáší krví a slinami, nejčastěji při kousnutí nebo škrábnutí během rvaček. Od nákazy k úmrtí mohlo podle Kaufholda uběhnout jen tři až čtyři týdny. Trusem ani jídlem se tento virus nikdy nešíří.
Makakové nemají jak znát biologii viru, který jejich skupiny zasáhl. Přesto si vypěstovali ostražitost vůči něčemu, co s přenosem nemoci nesouvisí vůbec.
Strach patřící celé skupině
Podle autorů studie nerozhodovalo, jestli byl konkrétní jedinec sám nemocný. Rozhodovala zkušenost, kterou prošla celá skupina. Kaufhold to shrnul slovy, že skupiny mají své dějiny a tyto dějiny se projevují v chování: prožitá epidemie podle něj udělala makaky opatrnějšími vůči jídlu, které vypadá znečištěné.
Rossano k tomu dodal, že i bez jakékoli znalosti způsobu přenosu nemoci mění zkušenost s nemocí a úmrtím druhů pravděpodobnost chování, které by potenciálně mohlo vést k dalšímu onemocnění. Znechucení tu fungovalo jako obecný poplašný signál, spouštěl ho pohled na cokoli, co připomínalo nebezpečí. Výkaly jsou odjakživa jedním z nejsilnějších varovných signálů, které zvířata znají, a strach se nalepil právě na ně.
Dezinfekce rohlíků a stejná logika
Podobný vzorec chování zažili lidé během pandemie covidu-19. Nákupy se otíraly dezinfekcí a balíčky čekaly v předsíni v improvizované karanténě, přestože se virus šířil především vzduchem a přenos přes povrchy byl jen vedlejší cestou. Opatrnost se tehdy rozlila i na věci, které s přenosem souvisely jen málo nebo vůbec, podobně jako u makaků v Texasu.
Vyhýbavé chování se učí od matky
Druhá část studie porovnávala 54 makaků sedmi druhů podle toho, kde a s kým vyrostli. 14 opic se narodilo v rezervaci a vychovaly je vlastní matky, 15 bylo bývalými domácími mazlíčky odchovanými lidmi, 19 prošlo výzkumnými laboratořemi a 6 se narodilo v zoo.
Bývalí mazlíčci sáhli po „znečištěném“ ovoci zhruba dvakrát častěji než opice vychované matkami v rezervaci, a to i po letech strávených mezi ostatními makaky. Kaufhold to vysvětluje tak, že tyto opice možná v raném věku neměly příležitost naučit se typické vyhýbavé chování od matek a dalších členů skupiny. Sám ale tuto myšlenku označuje jen za jednu z možných interpretací, ne za potvrzený mechanismus.
Znechucení má hluboké evoluční kořeny
Poslední společný předek makaků a lidí žil podle vědců zhruba před 25 miliony let, a podobnost v chování naznačuje, že základy znechucení jako ochranné emoce sahají hluboko do evoluční historie obou druhů. Autoři studie ale zdůrazňují, že jde zatím jen o hypotézu: nikdo neměřil, jak opatrní makakové byli ještě před vypuknutím nákazy, takže výzkum ukazuje souvislost mezi prožitou epidemií a pozdějším chováním, ne prokázanou příčinu.