Kývání, mávání, ticho
V lednu 2007 nahrála šestadvacetiletá Amanda Baggsová na YouTube video s názvem In My Language. Prvních několik minut nic nevysvětluje. Baggsová se kýve, mává rukama a dotýká se předmětů kolem sebe. Žádný komentář, žádný titulek, jen obraz.
Kdo na video narazí poprvé a nic o něm neví, může se cítit nejistě, protože netuší, co vlastně sleduje. Právě tahle nejistota dělá z prvních minut silný zážitek. Podle tehdejšího rozhovoru pro CBC ho do měsíce od zveřejnění vidělo bezmála 700 tisíc lidí a číslo dál rostlo.
Pohyb, který vypadá jako problém
První instinkt diváka bývá nazvat to, co vidí, bezúčelným chováním, snad dokonce příznakem, se kterým je třeba „něco dělat“. Opakovaným pohybům, jako je kývání nebo mávání rukama, se odborně říká stimming, tedy vlastní smyslová stimulace. Dlouho se na ně dívalo hlavně jako na něco, co je potřeba utlumit, ne jako na způsob, kterým člověk komunikuje. Pro mnoho lidí s autismem přitom jde o přirozenou součást toho, jak zpracovávají podněty z okolí.
Video klade otázku, která drží celý příběh pohromadě: co když to, co vnímáme jako chybu, je ve skutečnosti řeč, kterou prostě neumíme přečíst?
Pak se obraz promění ve slova
Po několika minutách ticho skončí. Na obrazovce se objeví psaný text a ozve se syntetizovaný hlas vytvořený komunikačním programem, který převádí napsaná slova do mluvené podoby. Hlas vysvětluje, co diváci právě viděli: dotýkání se věcí kolem sebe a reagování na okolí popisuje Baggsová jako svou „neustálou konverzaci“ se světem.
Takový smyslový jazyk podle ní funguje vedle mluvené řeči, jako další kanál vnímání a odpovídání na svět. Nejde o náhradu slov, ale o jinou cestu, kterou k sobě člověk pouští okolní dění.
Mlčet neznamená nemít co říct
Klíčové tvrzení videa zní jednoduše: tenhle jazyk není horší než mluvená řeč, jen ho okolí neumí přečíst. Baggsová poukazuje na nerovný metr, kterým se její komunikace poměřuje. To, že nemluví, je bráno jako nedostatek, zatímco to, že jí ostatní nerozumí, je považováno za běžné a nijak problematické.
Video tím boří představu, že člověk, který nemluví, automaticky nemá vnitřní řeč, myšlenky ani potřebu něco sdělit. Mluvená řeč přestává být jediným měřítkem komunikace. Vedle ní existuje smyslový jazyk, který jen vyžaduje jiný způsob poslechu.
Jedno video a velká odezva
Materiál, ze kterého tahle historka vychází, nejmenuje konkrétní vědce ani výzkum, který by kvůli videu přehodnotil pohled na autismus. Spíš popisuje dopad videa, než aby dokládal, že k nějakému konkrétnímu vědeckému obratu skutečně došlo.
Co je ale doložené, je rozsah odezvy. Video nakonec vidělo přes milion lidí, psala o něm CNN i magazín Wired, Baggsová hostovala jako blogerka u Andersona Coopera a lékařský expert pořadu Sanjay Gupta ji navštívil doma ve Vermontu. Později spolupracovala i s vědci z Massachusettského technologického institutu, kteří zkoumali autismus, a vystupovala na konferencích věnovaných zdravotnímu postižení.
Jedno autentické svědectví dokázalo otevřít veřejnou debatu způsobem, jaký se odborným textům podaří jen zřídka. A právě všimnout si, že forma nerozhoduje o obsahu, je přesně ten typ pozorování, který stojí za to vyprávět dál.