Homer začíná odkapávat
Sam Taylor nakreslil věc, která se jmenuje „Melthouse“. Na první pohled je to Homer Simpson. Na druhý pohled je to spíš něco, co se rozpadá na cestě k tomu být Homerem: tvary kapou dolů, silueta zůstává jen jako vzdálená ozvěna původní postavy. Nepřesnost tu slouží záměru.
Proč by se někdo chtěl zabývat kreslením postavy, jejíž vizuální identitu zná snad každý, a přitom ji záměrně roztavit? To je právě ta zajímavá část.
Klub bez sídla, galerie bez budovy
Projekt Simpsons Drawing Club upoutal pozornost médií v září 2012, kdy o něm psaly weby Laughing Squid a Neatorama. Za projektem stála partička kamarádů z Velké Británie, bez jakékoli vazby na studio, produkční firmu nebo tvůrce seriálu.
Projekt se sám popisoval jednoduše: místo, kde se parta blízkých přátel sešla, aby kreslila postavy z tohoto seriálu. Žádný statut, žádný předseda, žádná vstupní kritéria zaznamenaná ve zdrojích. Je to trochu paradoxní: Simpsonovi jsou televizní fenomén pod ochranou studia Fox, ale kreativní reakce na ně vznikla zcela mimo jakýkoliv oficiální rámec.
Tumblr byl v té době přirozeným prostředím pro vizuální fankomunity. Sdílení obrázků tam fungovalo bez algoritmických bariér, které provoz podobných komunit později znesnadnily.
Kopírovat versus odpovědět
Na projektu je nejzajímavější to, co se v něm nedělo. Nebyla to kopírna. Cílem byl vlastní rukopis, nikoli co nejpřesnější napodobení seriálového stylu.
Vedle Taylora přispívali například Jack Teagle a Isaac Lenkiewicz. Teagle, britský ilustrátor a kreslíř ze jihozápadní Anglie, pro klub vytvořil webový komiks Wasteland, odehrávající se ve Springfieldu po konci světa. Lenkiewicz, ilustrátor a autor komiksů také ze jihozápadní Anglie, je spjatý se světem nezávislého vydavatelství. Oba mají vyvinutý vlastní vizuální jazyk. Sdílená reference, konkrétní postavy a jejich jména, sloužila jako společný základ, z něhož každý vycházel po svém.
Přirovnání k literatuře tu sedí: básník, který napíše sonet inspirovaný Shakespearem, ho nepřekládá. Používá tutéž formu nebo téma jako odrazový můstek a pak jde vlastní cestou. V Simpsons Drawing Clubu byl tím odrazovým můstkem žlutý svět ze springfieldské televize.
Proč zrovna Simpsonovi a proč zrovna tehdy?
Na přelomu první a druhé dekády tohoto století byl seriál dávno zakořeněn v kolektivní paměti několika generací. Dlouhověké popkulturní objekty mají tuto vlastnost: každý, kdo k nim přichází, přináší svoji vrstvu vzpomínek a asociací. A právě z té vrstvy vznikají nejzajímavější věci, protože za ní nestojí pasivní obdiv, ale osobní vztah.
Klub nakonec čítal víc účastníků než jen ty tři jmenované při jeho vzniku. Mezi dalšími přispěvateli jsou v záznamech uvedeni například Benjamin Wright, Donya Todd nebo Jonny Clapham, celkem více než deset jmen. Přesný rozsah zapojení, podmínky účasti ani délka aktivního fungování projektu ale v dostupných pramenech zachyceny nejsou.
Co nikdo nezaznamenal
A to je vlastně podstatná část příběhu. Neformální online galerie tohoto typu nevznikají v prostředí, které by je systematicky archivovalo. Nikdo nepsal kroniku, nikdo neevidoval, kolik kreseb celkem přibylo nebo kdy přestaly přibývat.
Tato mezera patří k povaze věci. Komunita vznikla ze spontánního sdílení a sdílení bylo její jedinou infrastrukturou. Pokud projekt přestal být aktivní, nezanechal po sobě tiskovou zprávu ani závěrečnou výstavu.
Jack Teagle v létě 2009 získal ocenění Best New Blood od D&AD, britské organizace zaměřené na design a reklamu. To, že někdo s takovýmto zázemím přispíval do neformálního fanartového blogu na Tumblru, celkem přesně ilustruje, jak funguje tvůrčí komunita bez institucionálního zázemí: přitahuje lidi skrze společný zájem, ne skrze prestiž formátu.