Nejkrásnější žena světa dostala patent na vedení torpéd
Hedy Lamarr platila ve 40. letech za jednu z nejobdivovanějších tváří Hollywoodu. Fotografové ji stavěli na plakáty, studia ji prodávala jako symbol krásy. Jenže 11. srpna 1942 se její jméno objevilo i v úplně jiném dokumentu: v patentu amerického patentového úřadu na „systém tajné komunikace“, který měl torpédům pomoct najít cíl, aniž by je nepřítel dokázal odrušit.
Spoluautorem byl hudební skladatel George Antheil, známý tím, že ve svých skladbách synchronizoval několik mechanických klavírů najednou. Jejich nápad fungoval na podobném principu jako pianola: děrné pásky řídily, jaký tón, v tomhle případě jaká frekvence, zazní v daný okamžik.
Jak mohla herečka, o které veřejnost věděla jen to, jak vypadá na plakátech, přijít na nápad, jaký by se čekal spíš od inženýra? A proč armáda, která patent sama přijala, ho nakonec nikdy nepoužila? Odpověď souvisí s jejím bouřlivým soukromým životem i s tím, jak se tehdy dívalo na herečky, které tvrdily, že rozumí technice.
Jak frekvenční skákání vlastně fungovalo
Problém s radiově řízenými torpédy byl jednoduchý: stačilo, aby nepřítel našel frekvenci, na které signál běží, a mohl ho rušit nebo přesměrovat. Lamarr s Antheilem přišli s řešením, kterému se dnes říká frekvenční skákání. Vysílač na lodi a přijímač v torpédu měly synchronně přeskakovat mezi 88 frekvencemi, přesně tolika, kolik má kláves klavír. Kdo neznal pořadí skoků, neměl šanci signál zachytit ani zarušit.
Je to podobné, jako kdyby si dva lidé předem domluvili tajnou řeč: každou chvíli přepnou na jiné slovo z dlouhého seznamu a jen oni dva vědí, v jakém pořadí. Kdokoliv jiný slyší jen změť zvuků. Přesně tenhle princip dnes drží spojení mezi mobilem a bluetoothovými sluchátky nebo mezi routerem a notebookem, byť technologie prošla od 40. let mnoha generacemi vývoje.
Vojenský průmysl zblízka
Lamarr k té myšlence nedošla studiem učebnic. V devatenácti letech se provdala za rakouského obchodníka se zbraněmi Friedricha Mandla, který se stýkal s představiteli nacistického Německa a brával ji s sebou na jednání o vojenské technice. Podle jejích vlastních vzpomínek z autobiografie Ecstasy and Me tam nasávala informace o zbraních a rušení signálu, které jí později posloužily jako inspirace. V roce 1937 od Mandla utekla, podle vlastního líčení přestrojená za služebnou, a zamířila do Spojených států.
| *Hedy Lamarr | George Antheil | |
|---|---|---|
| Rok narození | 1914 (sporný) | 1900 |
| Věk při podání patentu (1942) | 27 let | 42 let |
| Profese | herečka | skladatel a pianista |
| Inspirace k vynálezu | zbrojní jednání manžela Mandla | synchronizace mechanických klavírů |
Proč to armáda odložila k ledu
Námořnictvo patent formálně přijalo, ale rovnou ho označilo za přísně tajný a uložilo do šuplíku. Místo aby Lamarr zapojilo do dalšího vývoje jako odbornici, doporučilo jí raději prodávat válečné dluhopisy jako ostatním celebritám. Realizace pomocí mechanických děrných pásků byla na tehdejší vojenskou techniku příliš komplikovaná, a tak patent ležel nevyužitý, dokud jeho platnost nevypršela. Armáda přitom podobnou technologii sama nasadila do operačních systémů až od roku 1962, tedy tři roky po tom, co patent propadl.
Jak myšlenka ožila o dvacet let později
Koncem 50. let narazili inženýři na patent Lamarrové a Antheila při rešerši související s vývojem CDMA, technologie umožňující sdílet jedno frekvenční pásmo mezi více uživateli najednou. Od CDMA vede přímá linka k vojenským a satelitním spojením a odtud dál k bezdrátovým standardům, které dnes nosíme v kapse. Frekvenční skákání je dodnes základem bluetoothového přenosu.
Co Lamarr vymyslela a co ne
Lamarr bezdrátovou technologii jako takovou nevynalezla. Patentovala konkrétní aplikaci frekvenčního skákání pro řízení torpéd, zatímco princip samotný popsal už v roce 1908 Němec Johannes Zenneck. Zásluhu mají Lamarr s Antheilem v tom, že princip jako první přetavili do funkčního, patentovatelného zařízení, mechanickou realizaci pomocí párovaných děrných pásků a propojení s konkrétním vojenským využitím.
Uznání, které přišlo pozdě
Teprve v roce 1997 dostala Lamarr od organizace Electronic Frontier Foundation ocenění Pioneer Award a stala se první ženou, která získala cenu BULBIE Gnass za celoživotní přínos vynálezectví. V roce 2014 byli ona i Antheil posmrtně uvedeni do Národní síně slávy vynálezců. Trvalo desítky let, než si svět spojil jméno „nejkrásnější ženy světa“ s technologií, kterou dnes každý den zapíná v kapse. Až příště budete párovat bezdrátová sluchátka, můžete u toho vědět něco, co většina lidí u stolu netuší.