Dotazník, který Marxe zradil
Na jaře roku 1865 pobýval Karl Marx u svého strýce v holandském městečku Zalt Bommel. Dcery Laura a Jenny ho tam přemluvily, aby si zahrál Konfese, tehdy oblíbenou salonní hru viktoriánské smetánky. Fungovala podobně jako dnešní osobnostní kvízy: série otázek o vkusu, hodnotách a povaze, na které se odpovídalo napůl vážně, napůl žertem.
Na otázku, jakou vlastnost obdivuje nejvíc, Marx napsal jediné slovo: prostota. Jako neřest, kterou nesnáší ze všeho nejvíc, uvedl patolízalství. A když měl shrnout svoje životní motto, sáhl po latině: De omnibus dubitandum, o všem pochybuj.
Tři krátké odpovědi, které mohly v klidu zapadnout jako kuriozita ze soukromí slavného muže. Čtou se ale úplně jinak ve chvíli, kdy je postavíte vedle toho, jak o vědě mluví lidé, kteří jí zasvětili celý život.
Co má filozof společného s vědou?
Marx nebyl přírodovědec. Psal o kapitálu, třídách a dějinách, ne o mikroskopech a pokusných zkumavkách. Proč by nás tedy mělo zajímat, co si o prostotě a pochybování myslel muž, který se za vědce nikdy nepovažoval?
Háček je v tom, že jeho tři odpovědi ze salonní hry popisují přesně to myšlenkové nastavení, které o víc než 150 let později nezávisle na sobě popsali čtyři přední vědci současnosti, aniž by o Marxově dotazníku vůbec věděli. Jak jde dohromady holandský venkovský pokoj s laboratořemi jednadvacátého století?
Co skutečně dělá vědce vědcem
Odpověď nabízejí rozhovory se čtyřmi badateli: astrofyzikem Neilem deGrasse Tysonem, geobioložkou Hope Jahren, bioinženýrem Manu Prakashem a teoretickým fyzikem Freemanem Dysonem. Shodují se v jedné věci: klíčovou vlastností vědce není genialita, drahé přístroje ani tituly za jménem, ale ochota vyzkoušet si věci sám, nespokojit se s tím, co tvrdí učebnice nebo autorita v bílém plášti.
Přesně tohle popisuje Marxovo pochybuj o všem. Nešlo mu o filozofické gesto do vzduchu, ale o praktický návod: než něčemu uvěříš, ověř si to. Jeho opovržení patolízalstvím zapadá do stejné logiky. Patolízal přebírá názor nadřízeného, protože je to pohodlné. Vědec dělá pravý opak, názor autority bere jako podnět k prověření, ne jako hotovou pravdu.
Čtyři různé cesty ke stejnému principu
Tyson tenhle instinkt nachází i mimo observatoř, třeba v kuchyni. Vaření podle něj funguje jako drobný experiment: sledujete, jak se mění teplota, jak jídlo reaguje na teplo, co se stane, když upravíte jednu proměnnou.
Jahren si podobný přístup osvojila už jako dítě, kdy trávila čas v laboratoři svého otce. Pokusy jí nikdy nepřipadaly jako práce navíc, ale jako přirozená hra. Dnes vede laboratoř, která zkoumá izotopy zkamenělých lesů starých asi 45 milionů let, a stejná zvídavost jí zůstala.
Prakash svoje přesvědčení, že věda nemá patřit jen bohatým institucím, proměnil v konkrétní vynález. Sestrojil takzvaný Foldscope, funkční mikroskop poskládaný z papíru, který v materiálu stojí zhruba padesát centů. Dnes se používá i při diagnostice nemocí, jako je malárie, protože k pokusům nepotřebujete drahou laboratoř, stačí zvídavost a kus papíru.
Dyson naopak tvrdil, že určitá míra neznalosti může paradoxně otevřít cestu k objevu. Podle jeho zkušenosti si člověk, který ještě nezná všechna zavedená pravidla oboru, dovolí zkusit postupy, které by zkušený odborník zavrhl jako beznadějné.
Doktorát nerovná se experimentátor
Dysonova myšlenka šla ještě dál a byla záměrně provokativní. Podle něj systém doktorandského studia dokáže experimentátorského ducha spíš otupit než rozvinout, protože nutí lidi přizpůsobit se zavedeným metodám a poslouchat autority místo toho, aby si věci ověřovali sami.
Je to v přímém rozporu s běžnou představou, že vědec se pozná podle titulů a formálního vzdělání. Dyson sám přitom doktorát nikdy neměl, a přesto patřil mezi klíčové postavy teoretické fyziky dvacátého století, mimo jiné díky práci na sjednocení tehdejších verzí kvantové elektrodynamiky. Zemřel v roce 2020 ve věku 96 let, ale jeho kritika akademického systému zůstává stejně ostrá jako v době, kdy ji vyslovil.
Pochybování bez oboru a doby
Marx se za vědce nikdy nepovažoval a ani jím nebyl. Přesto jeho tři odpovědi ze salonní hry ukazují něco univerzálního: mysl, která nechce jen přejímat cizí závěry, ale potřebuje si věci ověřit sama.
V éře, kdy hotovou odpověď najdeme za pár vteřin, ať už v knize, na internetu nebo od umělé inteligence, zůstává schopnost sám si něco vyzkoušet a upřímně o tom pochybovat stejně cenná jako v holandském pokoji roku 1865 nebo v laboratořích, kde dnes pracují lidé jako Jahren či Prakash. Vědecké myšlení je nakonec spíš postoj než profese, postoj, který si může osvojit kdokoli, kdo se rozhodne nevěřit hned všemu na první poslech.
OPRAVY: žádné.