Ten telefon nikdy neexistoval
Červený aparát, prezident zdvíhá sluchátko, tikají sekundy. Hollywood tento obraz zopakoval tolikrát, že se stal součástí kulturní paměti. Jenže skutečný systém spojující v době studené války Washington s Moskvou nebyl červený, nebyl to telefon a nestál v Oválné pracovně. Stál v Pentagonu. A šéfové obou velmocí si přes něj záměrně nesměli volat.
Diplomatická zpráva a kurýr na kole
Říjen 1962. Kubánská raketová krize drží svět v třináctidenním napětí: sovětské rakety na Kubě, americká námořní blokáda, prsty na spoušti. Přesto jedna Chruščovova diplomatická zpráva mohla cestovat i 12 hodin, než ji americká strana dešifrovala a odpověděla. Sovětský velvyslanec posílal vzkazy přes cyklistického kurýra na pobočku Western Union. 27. října 1962 Chruščov nakonec odvysílal svou odpověď přes Rádio Moskva, protože to bylo rychlejší než jakýkoli tehdy dostupný diplomatický kanál.
Dvě supervelmoci s jadernými arzenály komunikovaly pomaleji než viktoriánský poštovní úřad. Tahle absurdita rozhodla o tom, co přijde dál.
Proč byl telefon záměrně vyloučen
Odpověď přišla 20. června 1963, kdy byla v Ženevě podepsána dohoda o přímém komunikačním spojení. Oficiální název: Washington-Moscow Direct Communications Link. Žádný telefon, žádná červená barva.
Systém byl od začátku textový, a to z konkrétních důvodů. Text se lépe šifruje. Hůř dezinterpretuje: neobsahuje tón hlasu, únavu ani frustraci. Každá zpráva navíc musela projít vrstvou důstojníků, překladatelů a situačních štábů, než se vůbec dostala k prezidentovi. Přímý hovor dvou vyčerpaných státníků uprostřed noci byl přesně ten scénář, jemuž měl systém zabránit. Byl navržen jako záměrný nárazník mezi impulzem a rozhodnutím.
Od pangramu k optickému e-mailu
30. srpna 1963 vstoupil systém do provozu. V Pentagonu stály čtyři dálnopisné stroje se šifrováním norské výroby: ani jedna ze stran tak nemusela odhalovat vlastní tajné kryptografické technologie. Šifrování pracovalo na principu jednorázového klíče, kdy každá zpráva dostala jiný, matematicky neprolomitelný kód.
Kabel vedl přes Londýn, Kodaň, Stockholm a Helsinky do Moskvy. Záložní trasa šla přes Tanger v Maroku. Linka se testovala každou hodinu: Washington posílal zprávy v sudé hodiny, Moskva v liché. První testovací zpráva ze 30. srpna 1963 byl pangram „The quick brown fox jumped over the lazy dog’s back 1234567890″, obsahující všechna písmena latinky i číslice. Podle dostupných zpráv jsou z testovacích zpráv vyloučeny pasáže z Medvídka Pú, protože medvěd je ruský národní symbol. Toto pravidlo nebylo nezávisle potvrzeno.
30. září 1971 kabel nahradily satelity. Dohoda z července 1984 přidala faxy, které byly v provozu od let 1985–1986 a v roce 1988 zcela nahradily dálnopisy. Od 1. ledna 2008 systém funguje jako šifrovaný optický e-mail.
Muzeum se mýlilo, popkultura trefila princip
Muzeum Jimmyho Cartera v Atlantě vystavovalo červený telefon s popiskem označujícím ho za součást horké linky. Chybu opravili v březnu 2016, poté co na ni upozornili návštěvníci. Mýtus byl tak houževnatý, že přežil i instituci, která ho měla vyvrátit.
Přesto nebyl mýtus úplně bezobsažný. Výzkumnice Eszter a Agnes Simonové argumentují v článku z roku 2020 v odborném časopise Journal of Global Security Studies, že linka funguje i jako symbol: samotný fakt jejího použití signalizuje vůli ke komunikaci a tlačí obě strany k deeskalaci bez ohledu na obsah konkrétní zprávy. Popkultura se mýlila ve všech fyzických detailech. V principu, co linka dělá a proč existuje, ji trefila.
První prezident, který systém skutečně použil, byl Lyndon Johnson, 22. listopadu 1963, krátce po atentátu na Kennedyho, aby Moskvu ujistil, že situace je pod kontrolou. Johnson odeslal svůj vzkaz jako čistý text přes dálnopis, bez zvuku hlasu, bez červené barvy.