V srpnu 1962 dostal v oklahomské zoo čtrnáctiletý slon indický jménem Tusko injekci 297 miligramů LSD, největší jednorázovou dávku této látky, jakou kdy někdo podal člověku nebo zvířeti. Do pěti minut jednou zatroubil, spadl na zem a vyprázdnil se. Do osmdesáti minut byl mrtvý.
Za pokusem stáli výzkumníci Louis Jolyon West a Chester M. Pierce spolu s ředitelem zoo Warrenem Thomasem. Chtěli zjistit, jestli droga u slona vyvolá stav podobný hárání zvanému musth, kdy bývají samci nebezpeční a agresivní.
Dávka, která na papíře sedí
Tusko vážil zhruba 3 200 kilogramů, asi devadesátkrát víc než dospělý člověk. Po přepočtu na hmotnost odpovídala dávka necelým třem tisícům běžných lidských rekreačních dávek, číslo přehnané, ale na pohled ne nesmyslné. Jenže později dostali LSD i jiní sloni a přežili bez vážnějších potíží.
Chyba je v tom, že přepočet podle váhy ignoruje, jak rychle tělo látku zpracuje. Metabolismus se mezi druhy liší nezávisle na velikosti, podobně jako čokoláda neublíží stokilovému člověku, ale dokáže zabít malého psa. K tomu Tuskovi po záchvatu podali 2 800 miligramů antipsychotika a pak ještě barbiturát, takže se dodnes přesně neví, jestli ho zabilo samotné LSD, kombinace léků, nebo šok z celého zásahu. Výsledky přesto vyšly v časopise Science ještě v roce 1962.
Sirotci, kteří se měli naučit koktat
V roce 1939 testoval psycholog Wendell Johnson s asistentkou Mary Tudorovou na 22 dětech v sirotčinci v Iowě hypotézu, že řeč lze pokazit i spravit jen slovy. Polovina plynule mluvících dětí slýchala, že u nich lékaři zjistili začínající koktání, a každou chybu jim vyčítali.
Potvrdila se jen horší polovina teorie. Nikdo se kvůli pokusu koktat nenaučil, ale některé děti si odnesly trvalou úzkost z mluvení. Veřejnost se o studii dozvěděla až díky článku z roku 2001, a v roce 2007 šest obětí vysoudilo od státu Iowa 925 000 dolarů, ačkoli původní žaloba žádala 13,5 milionu.
Chlapec, co začal skřekovat jako opice
V roce 1931 začali manželé Winthrop a Luella Kelloggovi vychovávat sedm a půl měsíce starou šimpanzici Guu úplně stejně jako svého desetiměsíčního syna Donalda, stejné oblečení, stejnou stravu, stejné testy vývoje. Ptali se, jestli lidská výchova dokáže zvíře polidštit.
Po devíti měsících pokus ukončili, protože se dělo pravý opak očekávání. Gua se v raném vývoji učila rychleji než Donald, ale lidskou řeč nikdy nezvládla. Donald si naopak začal osvojovat opičí chování, vrčel a skřehotal místo mluvení.
Lékař, který pil zvratky kvůli vědě
Na začátku 19. století se lékař Stubbins Ffirth pokoušel dokázat, že žlutá zimnice se nepřenáší mezi lidmi. Podle dochovaného vyprávění se vystavoval zvratkům, krvi, moči i potu nemocných, vtíral si je do ran a očí, dokonce je polykal, a zůstal zdravý. Tehdy to platilo za důkaz.
Ve skutečnosti měl jen štěstí: vzorky bral od pacientů v pozdní fázi nemoci, kdy už nejsou nakažliví. Žlutou zimnici přenáší komáři, ne přímý kontakt, a sezónní mizení nemoci v zimě s nakažlivostí nemělo nic společného.
Postýlka, kterou zabil titulek
Psycholog B. F. Skinner navrhl pro svou dceru Deboru takzvaný Air Crib, prosklenou vyhřívanou postýlku s regulovanou teplotou i vlhkostí a plátěným dnem. Debora v ní strávila první dva roky života, později žila běžně, vdala se za profesora a stala se výtvarnicí v Anglii.
Časopis Ladies‘ Home Journal o vynálezu napsal v roce 1945 pod titulkem „Baby in a Box“, tedy dítě v krabici. Veřejnost si představila klec, ne bezpečnou postýlku, a strhla se vlna pohoršení, přestože na zařízení nebylo vědecky nic špatně. Postýlky se přesto později vyráběly, vzniklo jich přes 300 za zhruba 150 dolarů, a pozdější průzkum časopisu Psychology Today u padesáti takto vychovaných dětí ukázal jen kladné zkušenosti.