Rozhoduje originalita, ne počet mrtvých
Zažitá představa zní jasně: masový střelec chce zabít co nejvíc lidí, protože čím vyšší číslo, tím víc se o něm bude mluvit. Nová studie týmu z New York University (NYU) ale ukazuje, že u pachatelů, kterým jde především o pozornost a slávu, to tak jednoduše nefunguje.
Podle výzkumníků Maurizia Porfiriho a Rayana Succara o pozornosti rozhoduje hlavně to, jak moc se útok liší od všech předchozích. Čím neotřelejší způsob, místo nebo cíl pachatel zvolí, tím víc pozornosti si vyslouží, bez ohledu na krvavost činu.
Jak změřit touhu po slávě u někoho, kdo už nemůže promluvit
Problém je zřejmý: většina pachatelů je po útoku mrtvá nebo odmítá vypovídat. Nikdo se jich nemůže zeptat, proč si vybrali zrovna tuhle zbraň, tohle místo, tenhle postup. Porfiri se Succarem našli odpověď v datech, která s pachatelovou hlavou zdánlivě nemají nic společného, totiž v návštěvnosti internetových stránek.
Wikipedie jako teploměr slávy
Výzkumníci prošli 189 masových střeleb mezi lety 1966 a 2021 a jako měřítko „slávy“ pachatele použili návštěvnost Wikipedie, konkrétně medián denních návštěv stránky věnované danému útoku. Podle tohoto měřítka patřily k nejznámějším případům střelba na Columbine High School z roku 1999, útok na základní škole Sandy Hook z roku 2012 a masakr na Las Vegas Strip z roku 2017.
Tuhle slávu pak porovnali s tím, jak moc se útok lišil od všech předchozích co do místa a vybraných cílů. Tuhle odlišnost nazývají „překvapivostí“ a počítají ji metodou vycházející z teorie informace: čím míň se útok podobá tomu, co se už stalo, tím vyšší skóre dostává. Klíčové je, že statisticky odečetli vliv počtu obětí a zraněných, aby zjistili, co ze slávy zbyde, když vliv krvavosti vynulují.
Výsledek: u pachatelů toužících po slávě byla jejich překvapivost zhruba třikrát vyšší než u střelců, kteří proslulost nehledali, a to i po odečtení počtu obětí. Novost útoku tedy souvisela se zájmem veřejnosti silněji než jeho smrtící účinek.
Učebnice, kterou nechtěně píšou novináři
Autoři studie si to vysvětlují takto: pachatelé toužící po slávě si předchozí útoky nastudují, aby věděli, co už bylo „použito“ a nezaujme. Podrobné zpravodajství, které popisuje zbraně, místa, postupy i manifesty minulých útočníků, se tak nechtěně stává seznamem vyčerpaných nápadů.
Porfiri dodává, že právě tím, jak média do detailu popisují místa a cíle předchozích útoků, nastavují jakousi normu, proti které pachatelé toužící po slávě pracují. Čím podrobnější zpravodajství o jednom útoku, tím víc tlaku to podle všeho vytváří na toho příštího, aby vymyslel něco jiného, a často i horšího.
Princip „no-notoriety“ dává najednou smysl
Zjištění nečekaně podporuje praxi, kterou už některé redakce a policejní složky zavádějí, takzvaný přístup „no-notoriety“, tedy záměrné omezování zveřejňovaných jmen pachatelů, jejich manifestů a provokativních podrobností o provedení činu.
Cílem je oddělit čin od slávy, aby se nestal vzorem, který má příští pachatel co překonávat. Pokud je totiž novost tím, co přitahuje pozornost, pak omezení detailů dělá vymyšlení „originálního“ útoku o dost těžší. Studie tak dává vědeckou oporu postupu, který dřív stál hlavně na intuici novinářů a bezpečnostních expertů.
Když varovný signál zní „nepravděpodobně“, neznamená to bezpečno
Druhé doporučení autorů míří k takzvaným red flag laws, tedy zákonům umožňujícím dočasně omezit přístup ke zbraním lidem, u kterých se objeví varovné signály krizového chování. Porfiri upozorňuje, že pachatelé toužící po slávě svůj záměr často předem naznačují, a proto jsou tyto zákony podle něj klíčovým nástrojem prevence.
Celá úvaha má ale háček: pokud pachatelé cíleně hledají bezprecedentní čin, pak by varování, které zní neobvykle nebo nepravděpodobně, nemělo nikoho uklidnit. Chování, které nezapadá do známých vzorců, může naopak signalizovat přesně to, co studie popisuje, totiž plánovaný, do té doby nevídaný čin.
Jde o hypotézu, ne o ověřenou pravdu
Nadšení stojí za to trochu zchladit. Jde o interpretaci samotných autorů studie, Porfiri sám přiznává, že podobnému výzkumu dlouhodobě chybí financování, které by umožnilo ho rozšířit a ověřit na dalších datech. Wikipedie jako měřítko slávy má navíc svoje limity, protože návštěvnost stránky ovlivňuje i obecný mediální zájem kolem útoku, nejen touha samotného pachatele po pozornosti.
Přesto jde o typ zjištění, který stojí za sledování. Všimnout si, že míra podrobností ve zprávě o útoku může fungovat jako tichý návod, a ne jen jako informace, je přesně ten druh souvislosti, kterou většina lidí při čtení zpráv přehlédne.