Kamera, která měla najít prázdnotu
V roce 2015 spustil tým vedený oceánským inženýrem a explorátorem National Geographic Brennanem Phillipsem robotickou kameru do kráteru sopky Kavachi, skryté pod hladinou poblíž Šalamounových ostrovů, asi 24 kilometrů od ostrova Vangunu. Vrchol Kavachi leží jen zhruba 20 metrů pod mořskou hladinou, proto se zdál jako dosažitelné místo k nahlédnutí dovnitř.
Kavachi přitom není vyhaslá sopka. Patří k nejaktivnějším podmořským sopkám v Pacifiku a od první zaznamenané erupce v roce 1939 několikrát vychrlila tolik materiálu, že na hladině vznikl až kilometr dlouhý ostrov, který pak smazaly vlny. Velké erupce přišly i v letech 2007 a 2014, mezi nimi sopka pravidelně chrlí páru a popel.
Po hodině pod vodou se kamera vrátila na hladinu a na záběrech nebyla prázdná, spálená voda, ale klidně proplouvající kladivouni a žraloci hedvábní, k nim rejnok a hejna dalších ryb. Médiím to vysloužilo přezdívku Sharkcano, tedy žraločí sopka.
Proč je ta voda vůbec nebezpečná
Sopečná aktivita vodu v kráteru ohřívá a zároveň do ní uvolňuje plyny a minerály, které mění její chemické složení. Měření publikovaná v časopise Oceanography ukázala teplotu v kráteru až o 13 stupňů vyšší než okolní moře, tedy kolem 42 °C, a pH kolem 6,1, což znamená vodu výrazně kyselejší, než je mořská voda obvykle. Při další návštěvě v roce 2016 naměřili vědci u podvodního průduchu ještě prudší pokles pH a teplotu o deset stupňů vyšší, než je běžné, a zjistili, že Kavachi uvolňuje i velké množství skleníkových plynů.
Taková voda dokáže ublížit i lidem v neoprenu. Potápěči, kteří se přiblížili k okraji kráteru, museli kvůli horku ustoupit, případně si odnesli mírné popáleniny od kyselé vody. Přesná čísla se podle místa a okamžiku měření liší, jisté ale je, že jde o prostředí, které s lidskou kůží nezachází šetrně.
Člověk couvá, žralok zůstává
Lidé se vší technikou a opatrností museli od kráteru odstoupit. Žraloci se naproti tomu pohybovali klidně i v blízkosti samotných průduchů, tedy přesně tam, kde teplota stoupala ještě výš a pH klesalo ještě níž, než naměřili u okraje, kde se popálili potápěči. Pravidla přežití platná pro člověka v přírodě tu prostě neplatí pro všechny stejně.
Jak to dělají? Záhada, na kterou zatím nikdo nezná odpověď
Přesný mechanismus, který žralokům umožňuje v takové vodě fungovat, věda zatím nezná. Jedna z hypotéz se opírá o takzvané ampule Lorenziniho, drobné smyslové póry na čenichu žraloků, kterými vnímají změny magnetického pole Země. Běžně je žraloci využívají k orientaci a migraci, vědci ale spekulují, že by jim mohly pomáhat i rozpoznat blížící se nebezpečí.
Michael Heithaus, profesor biologie na Florida International University, pro australskou stanici 9News řekl, že žraloci v kráteru působili, jako by byli na erupce zvyklí. Podle něj výzkumy ukázaly, že dokážou vycítit blížící se hurikány a cyklóny, takže možná poznají i blížící se problém v sopce a včas odplavou. Jde ale o hypotézu, ne o potvrzený mechanismus, a přímé zkoumání komplikuje i to, že kráter je nebezpečný pro lidi stejně jako pro přístroje.
Co o sopečných žralocích ještě nevíme
Otevřených otázek zůstává víc než odpovědí. Není jisté, jestli žraloci v Kavachi žijí trvale, nebo tudy jen občas proplouvají. Přesný počet pozorovaných jedinců zdroje neuvádějí. Nevíme ani to, jestli je odolnost vůči horku a kyselosti vlastností jen těchto dvou druhů, nebo by podobně dokázali přežít i jiní žraloci. Některé méně spolehlivé zdroje navíc zmiňují ještě třetí, nejasně určený tvar na záběrech, který měl podle nich patřit dalšímu druhu žraloka, hlavní vědecké prameny to ale nepotvrzují.
Sharknado naruby
Přirovnání k filmu o tornádu plném žraloků se nabízí samo, jde ale jen o vtipnou narážku, ne o vědecké vysvětlení. Hollywood tornádo plné žraloků vymyslel pro zábavu, Kavachi je skutečné místo, kde žraloci doopravdy žijí, bez scénáře a bez vysvětlivek. National Geographic o objevu později natočil dokument s názvem Sharkcano, ve kterém kamery znovu zachytily žraloky klidně proplouvající místem, kam se člověk bez rizika ani nepřiblíží.