Sbírka duchů ve sklepě Smithsonova institutu
Alexander Graham Bell je pro nás především vynálezce telefonu, ale zvuk ho zajímal mnohem šířeji, i proto, že jeho žena neslyšela. Ve své laboratoři vyráběl desítky pokusných nahrávek na voskových discích a válečcích a od 80. let 19. století až do své smrti v roce 1922 celou sbírku postupně odkázal Smithsonovu institutu.
Šlo o víc než 400 kotoučů a válečků o průměru 10 až 36 centimetrů. Muzeum je opatrovalo jako vzácné historické předměty, jenže s nimi dlouho nikdo nic nesvedl. Kurátorka Carlene Stephensová z Národního muzea americké historie je proto trefně nazvala „němými artefakty“. Instituce tak měla doma možná jedny z nejstarších zvukových záznamů Ameriky a přitom netušila, co přesně na nich je.
Proč je nešlo prostě pustit
Starý zvukový záznam se tradičně přehrává jako gramofonová deska: jehla se položí do drážky a putuje jejími zákruty. Jenže vosk a lepenka, ze kterých byly Bellovy disky vyrobené, jsou po víc než sto letech extrémně křehké. Jediný nešikovný dotek jehly by mohl drážku rozdrolit a s ní zmizet i zvuk, který v ní byl uvězněný. Badatelé tak stáli před zvláštním úkolem: jak uslyšet hlas, který se nesmí ani dotknout.
Jak se dá zvuk přečíst, aniž byste se ho dotkli
Odpověď přinesl fyzik Carl Haber z Lawrence Berkeley National Laboratory. Už v roce 2003 se s kolegou Vitalijem Fadějevem podíleli na metodě, která dokázala digitálně zmapovat drážky staré nahrávky a z jejich tvaru zpětně vypočítat zvuk. Systém dostal jméno IRENE.
Kamera sleduje drážku a pořídí z ní tisíce snímků. Počítač je vyčistí od poškození a matematicky dopočítá, jak by se drážkou pohybovala jehla, kdyby v ní skutečně jela, a z té dráhy vytvoří obyčejný digitální zvukový soubor. Je to trochu jako přečíst otisk prstu, aniž byste si s někým potřásli rukou: zaznamenáte tvar, ne fyzický kontakt.
Detektivka jménem Patrick Feaster
Rozluštit zvuk byla jen polovina úkolu. Tou druhou bylo zjistit, co která nahrávka obsahuje a odkdy pochází. Toho se ujal Patrick Feaster, historik zvukových médií z Indiana University, který na podzim 2011 spolu s Carlene Stephensovou procházel disky a luštil vybledlé, ručně vyryté nápisy, z nichž mnohé byly sotva čitelné. Právě tahle práce vedla k objevu kotouče z vosku a lepenky, na němž se podařilo rozluštit datum 15. dubna 1885. Podle dalších indicií na něm měl mluvit sám Bell.
Co všechno se v laboratoři nahrávalo
Rozluštěné nahrávky ukázaly, že Bell netestoval jen telefon, ale zvuk jako takový. Na discích se objevila recitace Hamletova monologu, řady čísel a dětská říkanka o beránkovi, v originále „Mary Had a Little Lamb“. Kromě Bellova hlasu na dalších záznamech zazněli i jeho bratranec Chichester, otec Alexander Melville Bell nebo Charles Sumner.
Na disku z 15. dubna 1885 Bell nejprve odříkává dlouhou řadu čísel a peněžních částek, pak uvádí své jméno, datum a adresu laboratoře, Volta Laboratory na Connecticut Avenue 1221 ve Washingtonu, a na závěr prohlašuje, že tímto svým hlasem dosvědčuje pravost záznamu.
Co ještě nevíme
Záznam byl s Bellem ztotožněn hlavně díky tomu, že přepis podepsaný jeho jménem odpovídal iniciálám „AGB“ a datu vyrytému na disku, ne díky rozpoznání hlasu samotného. Prameny se navíc rozcházejí v tom, kolik disků a válečků Bell institutu vlastně odkázal: uvádí se přes 400, jinde přes 200.
Jisté je, že práce nekončí. Od roku 2021 běží tříletý projekt, jehož cílem je zpřístupnit kolem 300 dosud neslyšených nahrávek z Bellovy laboratoře. V jeho rámci se podařilo rozluštit dvacet z nich, včetně jediného známého záznamu Bellova hlasu. Zbytek sbírky čeká na svou chvíli.