Příbor, co má za sebou podivnější historii než vaše rodina
Stříbrné lžičky a vidličky značky Oneida znají v Americe celé generace. Babičky je dostávaly jako svatební dar, rodiny si je předávaly z pokolení na pokolení. Jenže než se staly synonymem pro slušné stolování, patřily firmě, kterou založila komunita žijící ve skupinovém manželství a vychovávající děti společně, ne jen v rámci vlastní rodiny. Jak se tahle dvě fakta vůbec dostala k sobě?
Muž, který tvrdil, že dosáhl dokonalosti
Za vším stojí John Humphrey Noyes, narozený v roce 1811 ve Vermontu jako syn kongresmana. Studoval teologii, kde přišel s myšlenkou takzvaného perfekcionismu, tedy přesvědčení, že člověk může na zemi dosáhnout naprosté duchovní dokonalosti. Tvrdil, že sám se do tohoto stavu dostal. Za toto prohlášení mu byla odebrána kazatelská licence. Noyes se ale nevzdal, místo toho si pro svou myšlenku vytvořil vlastní komunitu.
Teorie, která zrušila žárlivost
Logika byla jednoduchá: pokud je člověk duchovně dokonalý, nemá důvod k sobeckým pocitům, jako je žárlivost nebo vlastnictví partnera. Noyes z toho odvodil takzvané „komplexní manželství“, systém, kde každý patřil symbolicky každému. Stejná logika se přenesla i na výchovu dětí: ty byly vychovávány společně, ne jen v rámci vlastní rodiny, aby se nevytvořilo výlučné rodičovské pouto.
Komunita, která rostla rychleji, než čekali
Oneida Community vznikla v roce 1848 a Noyes ji vedl téměř třiatřicet let. Z původních 87 členů se komunita rozrostla na více než 300 lidí, kteří spolu žili pod jednou střechou v budově zvané Mansion House o rozloze přes osm tisíc metrů čtverečních. Pracovalo se čtyři až šest hodin denně a nikdo si nesměl hromadit osobní majetek, ani nábytek, ani oblečení, ani stříbrné příbory. Šlo o systém řízený do nejintimnějších detailů života, ne o volnou improvizaci.
Rovnost, která předběhla dobu
Pokud nikdo nikomu nepatřil, padalo i tradiční dělení práce podle pohlaví. Ženy v komunitě nosily krátké vlasy, odmítaly korzety a dělaly stejnou práci jako muži. Na poměry devatenáctého století šlo o nečekaný krok, který z ideologie o duchovní dokonalosti vyplynul takřka sám od sebe.
Od pastí na zvěř ke lžičkám
Komunita si na sebe vydělávala výrobou kožených tašek, pastí na zvěř i hedvábných nití. Zlom přišel v roce 1877, kdy člen komunity Charles Cragin navrhl, aby ve Wallingfordu v Connecticutu, poblíž řeky Quinnipiac, začali vyrábět lžíce. Výroba příborů se postupně stala jedním z hlavních zdrojů obživy celé komunity a nakonec přežila i samotnou utopii, která ji zrodila.
Firma, co přežila utopii
V roce 1880 vstoupily v platnost nové zákony zakazující skupinová manželství a komunita se musela rozpadnout. Noyes uprchl do Kanady, aby unikl stíhání. Majetek komunity se od 1. ledna 1881 proměnil v běžnou akciovou společnost s názvem Oneida Community, Limited. Firma byla na svou dobu nezvykle progresivní i v jiném ohledu, v jejím představenstvu zasedla žena, Harriet Joselynová, což byl v tehdejší obchodní praxi výjimečný krok. Ideologie zanikla, firma zůstala, a je to jediné, co z celého experimentu přetrvalo.
Mýtus o „tradičním“ manželství
Snadno si představíme, že dřívější generace se braly mladé a žily v jasně daných manželských rolích odjakživa. Ve skutečnosti věk při svatbě klesal až s generací takzvaných baby boomerů, tedy lidí narozených po druhé světové válce, v roce 1950 byl průměrný věk nevěsty v Americe 20,5 roku. Komunita Oneida tak nenavazovala na starou tradici, naopak ji radikálně popírala v době, kdy se tradiční model manželství teprve upevňoval.