Kariéra uzavřená do schodů
Alfredu Hitchcockovi vyšel jeho režisérský život do zvláštní symetrie. V roce 1925 natočil svůj první celovečerní film, The Pleasure Garden, a hned v úvodní scéně po točitém schodišti sbíhá řada tanečnic do zákulisí divadla. O více než padesát let později, v roce 1976, uzavřel kariéru snímkem Family Plot, jehož úplně poslední záběr ukazuje herečku Barbaru Harris, jak se posadí na schody, podívá se do kamery a mrkne.
Mezi těmito dvěma okamžiky leží desítky filmů a celý profesní život jednoho z nejvlivnějších režisérů historie kinematografie. A schodiště se jím táhne jako opakující se motiv, kterého si jednotlivě skoro nikdo nevšimne. Dokud ho někdo nedá dohromady.
Koláž, která to odhalila
Na to přišel filmový badatel Max Tohline, který v roce 2017 sestavil krátkou koláž nazvanou Alfred Hitchcock’s 39 Stairs (volně „39 Hitchcockových schodišť“). Vybral 39 scén na schodech z 39 různých Hitchcockových filmů a poskládal je za sebe do necelých tří minut (sestřih se v rámci videa promítá dvakrát po sobě, odtud ta stopáž). Projekt vznikl i jako instalace pro galerii, určená k opakovanému promítání ve smyčce.
Číslo 39 není náhodné. Odkazuje na Hitchcockův vlastní film The 39 Steps, u nás uváděný jako 39 kroků, který je mezi ukázkami samozřejmě také zahrnutý. Teprve když se všechny ty záběry ocitnou vedle sebe, vynikne, jak časté a promyšlené to opakování ve skutečnosti bylo. Rozptýlené po jednotlivých filmech napříč desítkami let si ho divák nevšimne. Pohromadě je ale nepřehlédnutelné.
Proč zrovna schody?
Kolem Hitchcockovy záliby ve schodech koluje několik vysvětlení. Žádné z nich ale není potvrzené jako to jediné správné, jde spíš o odhady lidí, kteří jeho dílo rozebírali.
První je technické: schodiště nabízí přirozenou záminku k nezvyklým kamerovým úhlům, zabrat postavu shora, zdola nebo diagonálně, aniž by to působilo křečovitě. Druhé je symbolické: pohyb nahoru nebo dolů může evokovat vnitřní proměnu postavy, vzestup, pád, nebo napětí mezi tím, co postava ví a co teprve zjistí. Třetí je dramaturgické: schodiště na pár vteřin izoluje postavu v uzavřeném prostoru a nutí diváka čekat, co ji čeká nahoře nebo dole, tedy přesně to napětí, na kterém Hitchcock stavěl celou svou režijní řeč.
Co by jiný režisér vystřihl
Chůze po schodech patří k takzvaným přechodovým scénám, tedy pasážím, které samy o sobě děj nikam neposouvají. Většina režisérů je proto při střihu co nejvíc krátí, nebo je rovnou vynechá, aby film neztrácel tempo.
Hitchcock dělal přesný opak. Tyhle pasáže často záměrně natahoval a věnoval jim pečlivou kompozici záběru. Dávalo mu to smysl, protože napětí nestavěl na rychlých zkratkách, ale na postupném, téměř fyzickém pocitu očekávání, krok za krokem. To, že se stejný motiv objevuje od jeho úplně prvního filmu až po ten poslední, naznačuje vědomou stylistickou volbu, ne náhodu ve střižně.
Sám Hitchcock to vidí jinak
Když se ho na zálibu ve schodištích někdo zeptal, Hitchcock prý žádnou hlubokou symboliku nehledal. Odpověděl prostě, že schody jsou podle něj hlavně fotogenické. Tenhle výrok se traduje v sekundárních zdrojích a nepodařilo se ho dohledat v žádném primárním rozhovoru, takže ho berme spíš jako oblíbenou historku než stoprocentně ověřený citát.
Ať už za tím stálo řemeslné oko pro obraz, nevědomý zvyk, nebo trochu obojího, výsledek je stejný. Motiv, který sám nikdy pořádně nevysvětlil, se nakonec stal jedním z nejrozpoznatelnějších podpisů jeho kariéry, od prvního filmu až po poslední záběr, který natočil.