Papežův nemanželský syn se také stal papežem
V dějinách katolické církve existuje přesně jeden takový případ. Muž, který přišel na svět jako nemanželský syn papeže, se později sám stal papežem. Instituce postavená na celibátu a mravní čistotě měla téměř šedesát let klíč k nejvyšší moci schovaný v posteli jedné římské rodiny.
Toto tvrzení má oporu v historických pramenech, ne v internetových konspiracích. Toto období má svoje jméno a historici si ho vymysleli s pořádnou dávkou ironie.
Jak se papežský stolec dostal do rukou jedné rodiny?
Papež měl být volen duchovenstvem jako nestranný strážce víry, ne nástroj v rukou šlechty. Jenže Řím na přelomu devátého a desátého století připomínal spíš kolbiště mocenských zájmů než centrum zbožnosti. Po smrti papeže Formosa roku 896 vypukl v Římě chaos, během kterého se na stolci vystřídala řada papežů i jeden vzdoropapež, a samotný úřad se stal stejnou měrou politickou a majetkovou kořistí jako duchovní funkcí.
Kdo v takovém prostředí doopravdy tahal za nitky? Odpověď nenajdete v žádné papežské bule, ale v rodokmenu jedné římské aristokratické rodiny.
Theodora, žena za trůnem
Příběh začíná rokem 904, kdy se papežem stal Sergius III. Za jeho vzestupem i vládou stála Theodora, manželka římského konzula Theofylakta a žena s reálným vlivem v římské politice. Dobový kronikář Liutprand z Cremony ji líčil jako nestoudnou ženu, která prý ovládala římský lid stejně rozhodně jako muž. Ať byl ten popis jakkoli zaujatý, její postavení bylo natolik uznávané, že jí pozdější papež Jan X. udělil tehdy nevídaný titul senátorky.
Theodořina dcera Marozia se ve svých patnácti letech stala konkubínou tehdy pětačtyřicetiletého Sergia III. Papežský úřad se tak fakticky řídil přes osobní a rodinné vazby, ne přes církevní hierarchii.
Tři generace na jednom stolci
Syn, kterého Marozia se Sergiem III. měla, později usedl na stolec jako papež Jan XI. Marozia přitom svou moc neomezila na jediný vztah: když se rozkmotřila s papežem Janem X., dokázala ho nechat sesadit, uvěznit a nakonec i zavraždit. Později měla vztah s vévodou Alberikem I. ze Spoleta, s nímž měla syna Alberika II., jenž zhruba dvě desetiletí fakticky vládl Římu. A právě jeho syn Oktavián usedl na stolec jako papež Jan XII., Maroziin vnuk.
Vláda Jana XII. byla tak poznamenaná politickými intrikami a osobními excesy, že s jeho smrtí roku 964 celá éra skončila. Šedesát let a tři generace jedné rodiny, to je rozsah, který z jednoho milostného vztahu udělal fungující mocenský mechanismus.
Nevěstinec, nebo pozdější pomluva?
K Janu XII. se váže i tvrzení, že proměnil Lateránský palác, sídlo papežů, v něco na způsob veřejného domu. Žádný dobový pramen z desátého století to ale nepotvrzuje. Jde o historku, která se traduje až z pozdějších textů.
Záznamů z té doby je málo a pozdější kronikáři měli často politický nebo náboženský zájem papežství zdiskreditovat. Samotná rodinná linie, tedy že moc nad papežským úřadem po tři generace fakticky držela jedna šlechtická rodina, je historicky doložená. Pikantní detaily kolem ní jsou ale spíš dobová pomluva než ověřený fakt.
Název „pornokracie“, doslova z řečtiny „vláda prostitutek“, vymysleli až v devatenáctém století protestantští němečtí teologové, tedy zhruba o tisíc let později. Dnešní historici proto raději používají neutrálnější latinský výraz saeculum obscurum, temné století, a mluví spíš o nadvládě Theofylaktovy rodiny nad papežstvím než o sexuálním skandálu.