Místnost, kde stojíte nad celou megalopolí
Představte si, že vejdete do jedné jediné místnosti a pod nohama se vám rozprostře celé centrum milionového města. Mrakodrapy vám sahají sotva po kotníky, dálnice vedou v liniích tenkých jako nitě a vy procházíte mezi čtvrtěmi jako obr, který si prohlíží svou hračku. Přesně to zažijete v Muzeu urbanistiky v Šanghaji, kde ve třetím patře budovy stojí maketa, jejíž plocha je podle nejstarších popisů přes 100 čtverečních metrů, tedy víc, než má leckterý velký byt. Je to hmota, kterou obcházíte, kov a plast formovaný do podoby budov, které někdo skutečně navrhoval.
Proč stavět město z plastu, když existují počítače?
Zní to jako zbytečná práce. Žijeme v době 3D vizualizací a virtuálních procházek, tak proč by se někdo pouštěl do stavby fyzického modelu takových rozměrů? A jak se vůbec taková maketa stala, podle dostupných pramenů, pravděpodobně největší svého druhu na světě? Odpověď nesouvisí s okouzlením starými technologiemi. Souvisí s tím, k čemu měl model vlastně sloužit, a to zdaleka nebylo jen vystavování.
Model, který měl ukázat budoucnost
Maketa v Muzeu urbanistiky nevznikla jako umělecká kuriozita. Byla to pracovní pomůcka. Zachycuje centrum Šanghaje v podobě, jak si ho plánovači představovali v roce 2020, tedy fungovala jako společný mastrplán, na kterém architekti a úředníci řešili, kudy povede nová silnice, kde vyroste čtvrť a jak se bude metropole dál rozpínat. Veřejnost si díky ní mohla budoucnost doslova osahat: projít se kolem modelu a najít místo, kde bydlí, aby viděla, jak by se její okolí mohlo za pár desetiletí proměnit. Model tak dělal něco, co žádný graf ani tabulka nezvládnou, překládal odborné plánování do řeči, které rozumí každý, kdo se nad ní jen skloní.
Město, které rostlo rychleji, než se dalo kreslit
Aby vynikla velikost projektu, stačí se podívat na čísla samotného města. Rozšířená metropolitní oblast Šanghaje má přes 20 milionů obyvatel, čímž se řadí mezi nejlidnatější města planety. Celková rozloha se blíží 5 300 kilometrům čtverečním, ploše, kterou by člověk pěšky neobešel ani za několik dní. Takové město se nedá naplánovat na kus papíru, který by příští rok musel architekt stejně přepracovat, protože realita by ho dávno předběhla. Fyzický model dovolil zobrazit tisíce ulic, výškových budov a dopravních uzlů najednou, v měřítku, které si člověk dokáže v hlavě skutečně udržet.
Co o maketě nevíme
Je na místě přiznat, kde končí jistota. Číslo přes 100 čtverečních metrů pochází z nejstaršího dostupného popisu modelu, publikovaného kolem roku 2008, a odtud se pak léta přejímalo z webu na web. Novější a podrobnější turistické a encyklopedické prameny ale mluví o modelu výrazně větším, objevují se údaje kolem 480 čtverečních metrů, jinde dokonce kolem 600 čtverečních metrů. Rozdíl mezi stovkou a šesti stovkami metrů čtverečních je obrovský, a tak nejde jen o drobnou nepřesnost v zaokrouhlení. Podobně se liší i údaje o měřítku: nejčastěji se uvádí poměr 1:500, ale některé zdroje zmiňují 1:200 nebo dokonce 1:2 000. Nejpravděpodobnějším vysvětlením těchto rozporů je, že se expozice v průběhu let rozšiřovala a přestavovala, takže různé zdroje popisovaly model v různých fázích jeho existence, případně i jeho různé části v hale. Stejně tak nevíme, nakolik se představa z roku 2008 nakonec shodovala se skutečnou podobou Šanghaje po roce 2020. Model totiž nezachycuje hotovou realitu, zachycuje plán, dobovou vizi toho, kam město míří. A právě to je na něm to nejcennější, doklad, jak si lidé před lety představovali metropoli, ve které dnes žijí desítky milionů obyvatel.