Dvaadvacátý magistr
V červnu 2012 seděl Michael Nicholson z Kalamazoo v Michiganu v přednáškové místnosti vedle studentů, kteří mohli být jeho vnoučaty. Pečlivě si dělal poznámky. Nebylo to poprvé ani podesáté: v té době měl za sebou 29 vysokoškolských titulů a právě pracoval na třicátém. Většina lidí odchází ze školy s pocitem úlevy. Nicholson se tam celý život záměrně vracel.
Proč? Kariéra to není
Nejpřirozenější vysvětlení by bylo kariérní: tituly jako vstupenky na lepší místa. Jenže tohle vysvětlení padá hned na první otázce. Nicholson sám říká, že žádný z diplomů nesloužil k tomu, aby dostal lepší práci nebo vyšší plat. Po celý pracovní život záměrně volil méně výdělečná zaměstnání, protože mu ponechávala čas a energii studovat. Školné platil z těchto skromných výdělků, bez jediné studentské půjčky.
Co tedy žene člověka k třicátému diplomu, když z toho nic „praktického“ nekouká?
Studium jako kyslík
Nicholson to popisuje jako zdroj mentální stimulace, která mu bez školního prostředí chybí. Vstup do třídy, setkání s novou látkou, rozhovor s vyučujícím nebo spolužákem: to jsou pro něj konkrétní zdroje energie a smysluplného rytmu dne, ne prostředky k jinému cíli.
Psychologové by to nazvali vnitřní motivací: dělám to, protože to samo o sobě má pro mě hodnotu. V protikladu stojí vnější motivace, kdy člověk jedná kvůli odměně, uznání nebo kariérnímu postupu. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že lidé řízení vnitřní motivací jsou se svým životem spokojenější, a Nicholson je toho téměř učebnicovým příkladem.
Důchod jako startovní čára
Životní plán, který Nicholson kolem svého záměru postavil, je pozoruhodně konzistentní. Jako mladý muž si platil první bakalářský titul z náboženské výchovy roznosem novin. Během doktorátu na Western Michigan University pracoval jako správce parkoviště, protože mu to přinášelo slevu na školném. A do důchodu nakonec odešel ne proto, aby si odpočinul, ale proto, aby mohl studovat naplno, bez kompromisu s pracovním rozvrhem.
Mnoho lidí si důchod představuje jako konec povinností. Pro Nicholsona to byl okamžik, kdy konečně odpadla jediná věc, která ho od studia odváděla.
Co těch 29 titulů vlastně znamená
V červnu 2012 zahrnoval Nicholsonův seznam konkrétní portfolio: jeden bakalářský titul, dva asociační (přibližně odpovídají naší vyšší odborné škole), 22 magisterských diplomů, 3 specializační tituly a jeden doktorát z pedagogiky. Třicátý titul, magisterský z trestní justice, dokončil v podzimním semestru 2014, ve věku 73 let.
Čísla dostanou jiný rozměr, když je zasadíme do kontextu: dvaadvacet magisterských titulů, při obvyklé délce každého z nich, představuje samo o sobě desetiletí za desetiletím v lavicích. A celkem strávil Nicholson ve škole nejméně 55 let, počítáno od prvního zápisu po poslední diplom.
Časopis Chronicle of Higher Education ho označil za „nejkvalifikovanějšího člověka v moderní historii“. Všechny diplomy Nicholson získal řádným studiem a složením zkoušek, žádný nebyl udělen honoris causa.
Co nevíme
Poctivé přiznání: dostupné zdroje neuvádějí, kolik ho celá životní investice do školného dohromady stála. Víme, že bez dluhů, ale celková částka nikde nefiguruje. Stejně tak zůstávají nezodpovězeny otázky o tom, jak konkrétní obory na sebe navazovaly nebo se rozcházely. Školy vybíral napříč Michiganem, Texasem, Indianou i Kanadou, ale proč právě tyhle a v jakém pořadí, to zdroje neříkají.
Tyto mezery jsou samy o sobě zajímavé. Byl to projekt dostupný jen díky výjimečnému odříkání, nebo existují cesty, jak podobnou vášeň financovat skromně? Na otázku, co přesně Nicholsonovi studium dává tam, kde ostatním stačí kniha nebo podcast, zatím odpověď nemáme. Ale v roce 2012 si dal za cíl dosáhnout celkem 33 nebo 34 titulů. To, zda ho od záměru cokoliv odradilo, zdroje nezmiňují.