Třináct hodin na tyči a Amerika se zbláznila
Leden 1924, Hollywood. Alvin Kelly vyleze na stožár vlajky a stráví tam třináct hodin a třináct minut. Kolemjdoucí se zastavují, pak přibývají další, klasický dav bez varování, bez plakátu, bez oznámení. Co přesně Kellyho na tyč dostalo, není jasné: buď šlo o sázku s kamarádem, nebo o placenou reklamní akci pro místní kino. Výsledek byl v obou případech stejný: zárodek fenoménu, který se rozlil po celých Spojených státech.
Zvědavost jako vstupné
Kelly nesestoupil a lidem začalo být líto odcházet, aniž by viděli, jak to dopadne. Platili za blízkost, za možnost s ním promluvit, za pocit, že jsou u toho. Živá přítomnost funguje jinak než zaznamenaný obraz, tlak davu, fyzické nebezpečí, nejistota ohledně konce. Člověk se u toho cítí jako svědek, ne jako divák.
Rozhlas v první polovině 20. let teprve pronikal do domácností a televize byla vzdálenou vizí. Kdokoli uviděl dav, automaticky se zastavil. Dav byl svojí vlastní reklamou. Kelly pochopil, že pozornost je komodita, a 20. léta, éra prosperity a chuti po novinkách, mu nabídla ideální půdu.
Sázka se mění v profesi
Z náhodné atrakce se stala plnohodnotná živnost. Kelly objel 28 měst, vybíral vstupné a seděl na polštářové plošině o šířce asi 33 centimetrů. Hotely, obchody a kina si ho začaly najímat, aby sezením na jejich stožáru přilákal zákazníky, neprodával výkon, prodával dav. Při delších výkonech ho živily káva a cigarety; spát se naučil tak, že palce zastrkával do otvorů v ose tyče, a pokud se naklonil, bolest ho bezděky narovnala.
U Madison Square Garden vydržel 22 dní souběžně s tanečním maratonem uvnitř budovy a slezl teprve tehdy, kdy z parketu odpadl poslední taneční pár. Kariérní vrchol přišel v létě 1930 na molu Steel Pier v Atlantic City: 49 dní a jednu hodinu na stožáru vysokém přibližně 69 metrů, před až 20 000 diváky. Za celý život strávil Kelly ve výšce podle vlastního součtu 20 613 hodin.
Napodobitelé a konec éry
Jakmile bylo jasné, že rekord přináší slávu a peníze, začali přibývat napodobitelé, každý musel překonat předchozí rekord, jinak nebylo o čem psát. Výška stožárů rostla, délka sezení se prodlužovala. Fenomén nevyhubila morální panika ani zákon: hospodářská krize po krachu burzy v roce 1929 změnila náladu Ameriky a ochota publika přihlížet se vytratila spolu s optimismem předchozí dekády.
Titanic, Simeon Stylita a pečlivě budovaná legenda
Kelly si říkal „Shipwreck“, Troska. Tvrdil, že přežil potopení Titaniku; existuje i verze, podle níž si přičítal přežití 32 lodních katastrof. Dobové prameny oboje označují za neprokázané, šlo nejspíš o součást obrazu nezničitelného dobrodruha, který lépe prodával vstupenky než holá pravda.
Myšlenka sama je přitom mnohem starší. Kolem roku 420 našeho letopočtu vystoupil syrský poustevník Simeon Stylita na sloup severozápadně od dnešního Aleppa, zpočátku asi dva metry vysoký, nakonec přibližně patnáct metrů, a strávil na něm 36 nebo 37 let. Guinnessova kniha rekordů mu dodnes přiznává světový rekord v sezení na sloupci a základna jeho sloupu je součástí světového dědictví UNESCO. Kelly převzal prastarou myšlenku a přebalil ji do živnosti s platícím publikem a korporátními sponzory. Simeon toužil po askezi; Kelly toužil přesně po opaku. V říjnu 1952 ho našli chudého, s výstřižkovým albem novinových článků o svých výkonech pod paží.