Lvi, co chodili pro kořist přímo do stanu
V březnu 1898 začali britští inženýři stavět železniční most přes řeku Tsavo ve východní Africe, dnešní Keňě. Na stavbě dřely tisíce dělníků, většinou najatých dělníků z Indie a místních Afričanů, kteří přes noc spali ve stanech uprostřed buše. Pak se objevili dva samci lvů bez hřívy, což je u lvů z této oblasti běžný rys, a stala se z toho devítiměsíční noční můra.
Lvi se naučili prokousat se plátnem stanu, popadnout spícího člověka a odtáhnout si ho ven. Šlo o měsíce opakovaného děsu, kvůli kterému se práce na mostě opakovaně zastavovaly. Právě tahle hrůza z nich udělala jeden z nejznámějších případů útoků šelem na lidi v dějinách.
Odkud se vzalo číslo 135?
Podplukovník John Henry Patterson, muž, který měl stavbu na starosti a lvy nakonec zastřelil, v pamfletu z roku 1925 napsal, že obě zvířata „zabila a sežrala za nejhrůznějších okolností“ celkem 135 indických a afrických dělníků. Číslo se rozneslo do celého světa i díky jeho knize „The Man-Eaters of Tsavo“ z roku 1907.
Jenže oficiální odhad samotné železniční společnosti mluvil jen o 28 obětech. Jak se dvě čísla od lidí, kteří měli k případu nejblíž, mohou lišit téměř pětkrát? Část rozdílu možná vysvětluje fakt, že dobové záznamy sledovaly hlavně indické dělníky a ztráty mezi africkým personálem prý nikdo pořádně neevidoval. I tak zůstává propast mezi 28 a 135 nápadně velká.
Jak se dá přečíst jídelníček dávno mrtvého lva
Odpověď přišla o více než sto let později, a to z atomů uložených v srsti a kostech obou lvů, kteří skončili vycpaní ve Field Museu v Chicagu. Vědci použili izotopovou analýzu, tedy měření poměru variant uhlíku a dusíku v tkáních, které se liší podle toho, co zvíře jedlo.
Srst přitom zachycuje jen posledních zhruba tři měsíce stravy, zatímco kolagen v kostech ukazuje dlouhodobý, celoživotní průměr. Naměřené hodnoty pak vědci porovnali s izotopovým „podpisem“ tehdejších lidí a typické kořisti, jako jsou zebry nebo pakoně. Výsledkem je docela elegantní chemická detektivka, která umí zpětně odhadnout, kolik procent jídelníčku tvořilo lidské maso.
Výsledek: 11 a 24, ne 135
Studie z roku 2009, kterou vedli výzkumníci z Kalifornské univerzity v Santa Cruz ve spolupráci s Field Museem, odhadla, že jeden lev sežral za posledních devět měsíců svého života asi 11 lidí a druhý kolem 24. Dohromady to dělá zhruba 35 obětí, nikoliv 135.
Protože jde o odhad z chemie, vědci počítali i s nejistotou a uvedli statistický interval, v němž se se značnou pravděpodobností nachází skutečný počet: mezi 4 a 72 lidmi. I horní hranice tohoto rozpětí je pořád hluboko pod Pattersonovým číslem a mnohem blíž oficiálnímu odhadu železniční společnosti, tedy oněm 28 obětem.
Jak vznikl mýtus
Proč si tedy svět pamatuje zrovna 135? Patterson svůj pamflet psal roky po událostech jako dobrodružné svědectví pro britské publikum, a čím děsivější číslo, tím lépe se příběh prodával. Legenda pak žila dál i díky filmu „The Ghost and the Darkness“ z roku 1996, až se 135 obětí stalo všeobecně známým „faktem“, přestože ho žádné dobové záznamy nepotvrzují.
Je to hezká ukázka toho, že to, co si „každý pamatuje“, bývá často jen nejhlasitější verze příběhu, ne ta nejpřesnější.
Proč zrovna tihle dva lvi začali lovit lidi
Zajímavé je i proč se lvi vůbec pustili do tak neobvyklé kořisti. U jednoho z nich objevili vědci poškozený špičák a problém s čelistí, podle starších rentgenových snímků šlo o absces u kořenu zubu. Pro zvíře s nemocným chrupem je rychlá antilopa nebo zebra mnohem těžší soustem než pomalejší a méně bránící se člověk.
Vědci zároveň uvažují o tom, že v oblasti mohlo v té době panovat sucho, které snížilo počty běžné kořisti, a lvi tak hledali snazší zdroj potravy. Jde o hypotézu, ne o potvrzenou příčinu, ale spolu s nálezem na zubech dává příběhu smysl: šlo spíš o zoufalé přizpůsobení se nouzi než o vrozenou zlobu.
Co se stalo s lvy potom
Patterson zastřelil prvního lva 9. prosince 1898, druhého o dvacet dní později, 29. prosince, a ten druhý potřeboval devět ran z několika pušek, než padl. Dalších 25 let pak obě kůže ležely jako koberce v Pattersonově domě, než je roku 1924 prodal Field Museu v Chicagu za pět tisíc dolarů.
Tam byly kůže rekonstruované a vycpané a dodnes jsou veřejně vystavené spolu s lebkami obou zvířat. Je v tom pěkná ironie: právě díky loveckým trofejím, které si Patterson nechal jako suvenýr vlastního hrdinství, má dnes věda nástroj, jak jeho vlastní čísla přesně vyvrátit.