Mapa, která ukazuje, co americká jména měst doopravdy znamenají
National Geographic kdysi sestavil interaktivní mapu, na které se dá dohledat anglický překlad indiánských jmen amerických měst, jezer a dalších míst. Vznikla poté, co si editoři všimli, že úřad pro geografická jména musel přejmenovat šestnáct lokalit nesoucích hanlivé označení „squaw“, a napadlo je zjistit, co vlastně znamenají jména ostatní. Sestavit mapu jako typografickou skládačku trvalo týmu skoro celý rok.
Výsledek je plný překvapení. Spousta jmen, o kterých si Američané myslí, že znějí jako poetický popis přírody, vznikla úplně jinak. Jeden případ ale trumfne všechny ostatní: kalifornské městečko Loleta, kde podle sčítání lidu z roku 2020 žije 828 obyvatel.
Krásná pohádka, nebo drsná pravda?
Podle oficiální, dlouho tradované verze pochází název Loleta z jazyka indiánů Wiyot a znamená „příjemné místo na konci přílivu“. Tak to alespoň tvrdí místní historikové a samotné město si tuto verzi hájí dodnes.
Lingvistická literatura ale nabízí verzi úplně jinou. William Bright, emeritní profesor lingvistiky a antropologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a autor rozsáhlého slovníku indiánských místních jmen ve Spojených státech, ve své knize uvádí příběh, který s příjemným místem u vody nemá nic společného.
Jak mohl vzniknout tak velký rozpor?
Jak se stane, že jméno, které dnes zní jako idylický popis krajiny, může mít podle jiné verze úplně jiný, mnohem přízemnější původ? A jak to, že si toho tak dlouho nikdo nevšiml?
Odpověď se podle Brighta skrývá v historce z konce devatenáctého století a týká se jedné ženy, která chtěla svému městu dát autentické indiánské jméno.
Vtip, který paní Herricková nerozklíčila
Podle Brighta stála za volbou jména paní Rufus F. Herricková. Podle jeho knihy hledala pro novou osadu skutečné slovo z jazyka Wiyot, jazyka indiánů žijících kolem zálivu Humboldt Bay v severní Kalifornii, a obrátila se proto na místního mluvčího. Sám Bright přitom datuje tuto událost do roku 1893, zatímco místní historikové kladou vznik jména Loleta až do roku 1897, shoda v datu tedy mezi zdroji není.
Podle Brightovy verze, opřené o starší výzkum lingvisty Karla V. Teetera, jí starší muž z kmene Wiyot místo skutečného pojmenování řekl frázi, která v jazyce Wiyot neznamenala nic poetického, ale zhruba vyzývala k pohlavnímu styku. Paní Herricková podle tohoto podání netušila, co se vlastně naučila, a frázi vzala za bernou minci.
Od nedorozumění k Loletě
Wiyotská slova jí prý zněla cize a nesrozumitelně, a tak si je podle Brighta upravila do podoby, která jí připadala hezčí a snáz vyslovitelná, jakousi roztomilou, dětsky znějící variantu. Tak mělo vzniknout jméno „Loleta“.
Tuto verzi částečně potvrzuje i další nezávislý zdroj, Edwin G. Gudde, bývalý profesor lingvistiky a antropologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, ve své knize o kalifornských místních jménech z roku 1970 uvádí prakticky totožný, jen o něco vlídněji formulovaný překlad té samé fráze. To, co se paní Herrickové podle obou zdrojů přihodilo, připomíná takzvanou domestikaci cizího slova: mozek si neznámé hlásky nevědomky přizpůsobí tomu, co už zná a co mu zní povědomě, a výsledkem je zkomolenina, která s originálem sdílí jen pár hlásek.
Loleta není sama
Podobně „vylepšených“ jmen je na mapě National Geographic víc. Malibu v Kalifornii pochází ze slova, které v jazyce místních indiánů popisuje neustálý hukot příboje. Chicago se podle mapy vykládá jako odvozenina od slova pro planě rostoucí česnekovitou rostlinu, která tam kdysi rostla a nepříjemně páchla. Topeka v Kansasu má podle stejné mapy znamenat dobré místo, kde se dá kopat brambory.
Společný jmenovatel je stejný. Osadníci indiánským jazykům rozuměli jen povrchně, přebírali zvuk slova bez ověřeného významu, a výsledná jména jsou tak směsicí nedorozumění a touhy po exoticky znějícím pojmenování.
Jedna teorie, ne definitivní pravda
Brightovo tvrzení o Loletě není z první ruky. Vychází ze staršího pramene z roku 1958 od lingvisty Karla V. Teetera, který se jazykem Wiyot dlouhodobě zabýval a pracoval i s jeho posledními rodilými mluvčími. Jde tedy o zprostředkovanou informaci, kterou navíc podporuje ještě jeden nezávislý pramen, ne o zápis pořízený přímo v momentě, kdy jméno vznikalo.
Přesto pořád jde o tvrzení opřené o dva lingvistické prameny, ne o všeobecně a nezpochybnitelně doložený fakt, ostatně i samotné datum vzniku jména se mezi zdroji liší. Jestli šlo o skutečné nedorozumění, nebo jestli si paní Herricková později vědomě vytvořila hezčí verzi příběhu, to už se s jistotou nedozvíme. Jisté zůstává jen to, že oficiální „příjemné místo na konci přílivu“ a méně počestný výklad si dnes v Loletě odporují už víc než sto let.