Klávesnice místo myši
V roce 2012 fungoval blog Neatorama na čtyřech klávesách, které dokázaly nahradit myš. J posunulo čtenáře na další příspěvek, K na předchozí, O otevřelo nebo zavřelo okno s komentáři a S rovnou založilo nové vlákno diskuse. Podobné klávesové zkratky byly v té době mezi takzvanými power users, lidmi, kteří chtěli web projíždět co nejrychleji bez sahání na myš, docela oblíbené.
Neatoramu v roce 2005 založil Alex Santoso a plnil ji kuriozitami, drobnými vědeckými zajímavostmi a podivuhodnostmi sesbíranými z celého webu. Pro čtenáře zvyklého na dotykové obrazovky působí ony klávesové zkratky jako objev skrytého ovládání ve staré počítačové hře. Jenže pokud si tehdejší redakce dala práci s navigací do takové hloubky, nabízí se otázka, co dalšího měla propracované pod kapotou.
Proč nový účet nesměl nic vložit
Představte si čerstvě založený účet: e-mail potvrzený, heslo nastavené, všechno podle pravidel. Přesto takový uživatel nemohl do komentáře vložit obrázek ani odkaz. Systém ho jednoduše nepustil dál, i když splnil úplně všechno, co se po něm oficiálně chtělo.
K čemu je vlastně ověření e-mailem, když samo o sobě nic neodemyká? Dveře vypadaly otevřené, ale za nimi čekal další zámek. A právě tahle nesrovnalost je jádrem toho, jak moc Neatorama svým uživatelům věřila, nebo spíš nevěřila.
Práva se získávala chováním, ne registrací
Vysvětlení je prosté: Neatorama nevěřila registraci, věřila chování. Nový účet mohl zpočátku psát jen čistý text, žádné odkazy, žádné obrázky, žádná videa. Teprve po určité době aktivní účasti na diskusích byl účet „povýšen“ a získal možnost vkládat multimédia i nahlašovat spam a urážlivé komentáře ostatních.
Fungovalo to jako síto se dvěma stupni. Nejdřív musel uživatel projít ověřením e-mailu, to byla vstupní brána proti falešným účtům a zároveň podmínka pro účast v soutěžích. Pak ale přišlo druhé, neformální ověření, založené na tom, kolik toho uživatel na webu reálně odžil. Čím víc toho dokázal, tím víc mu web věřil, byl to systém důvěry dřív, než se mu tak začalo říkat.
Dvojí síto, které přetrvalo
Celý systém stál na dvou vrstvách, lidské a technické. Lidská vrstva měla jednoduchou zásadu „buď slušný“: urážlivý, nesouvisející nebo spamový komentář mohl moderátor nejdřív upravit, pak smazat, a při opakovaných prohřešcích uživatele rovnou zabanovat. Technická vrstva fungovala automaticky, podezřelé komentáře padaly do fronty nazvané „On Hold“ a čekaly na ruční kontrolu moderátora.
Tahle kombinace algoritmu a člověka je v podstatě model, který v současnosti využívají velké sociální sítě. Algoritmus zvládne obrovský objem obsahu, člověk zvládne nuance, které stroj nerozezná. Stupňované tresty místo rovnou banu navíc dávají smysl i proto, že většina lidí udělá chybu jen jednou a nezaslouží si hned vyhazov.
Jméno na věky
Uživatelské jméno na Neatoramě nešlo změnit vůbec, žádnou cestou přes nastavení profilu. Jediné řešení bylo založit úplně nový účet s novou e-mailovou adresou a začít reputaci znovu od nuly, včetně ztráty celé předchozí historie komentářů.
Pro srovnání, na dnešních sociálních sítích si můžete jméno profilu změnit, kdykoli se vám zachce, a sledující i historie zůstanou netknuté. Tenhle rozdíl ukazuje, jak jinak se tehdy chápala online identita: jméno bylo napevno svázané s chováním a historií na webu, ne jen kosmetický štítek, který lze měnit podle nálady.
Podobný systém dává větší smysl, uvědomíme-li si rozměr tehdejší Neatoramy. Blog za dobu své existence publikoval přes 64 000 příspěvků a nasbíral víc než 200 milionů návštěv, čímž patřil mezi sto nejčtenějších blogů podle žebříčku Technorati. Spravovat komunitu takové velikosti bez kombinace algoritmu a lidské ruky by se prostě nedalo.