Král Sedžong vládl korejskému království Joseon od roku 1418 a poslední roky života prožil těžce nemocný, se slábnoucím zrakem. Právě v tomhle období tajně pracoval na novém písmu, které mělo jeho poddaným dát možnost naučit se číst a psát během pár dní místo let.
Když se o písmu dozvěděli učenci na dvoře, nereagovali vděčně. Pojmenovali ho pohrdavě amkeul, „ženské písmo“, a udělali, co mohli, aby zmizelo z úředního i vzdělaneckého světa. Panovník, který chtěl gramotnost pro celý lid, narazil na odpor právě u těch, kdo gramotnost dosud drželi jako svou výsadu.
Gramotnost jako hrozba
Zdánlivě paradoxní odpor vzdělané vrstvy, která zemi spravovala, neměl nic společného s obavou o kvalitu jazyka, šlo o snahu udržet si moc. Hangul usnadňoval obchod, úřadování i komunikaci, a právě to bylo pro úředníky nebezpečné.
Proč bylo čínské písmo výsadou
Před Sedžongovým vynálezem se v Koreji psalo čínskými znaky, takzvanou handžou, která se ke korejské gramatice hodila jen těžko a jejíž zvládnutí vyžadovalo roky memorování tisíců znaků. Zvládnout to mohla jen úřednická vrstva jangban, lidé s dostatkem času a prostředků na dlouhé studium. Tahle obtížnost oddělovala úředníky od zbytku národa a potvrzovala jejich výjimečné postavení. Kdyby se psát naučil rolník za pár týdnů, zmizela by jedna z hlavních bariér, která držela mocenskou hierarchii na místě.
Logika ukrytá ve tvarech písmen
Hangul je neobvyklý už svým návrhem. Tvary souhlásek nejsou libovolné, ale graficky zachycují postavení jazyka a rtů při výslovnosti dané hlásky. Jednotlivá písmena se navíc skládají do slabičných bloků, takže hangul spojuje logiku abecedy, kde jeden znak odpovídá jedné hlásce, s uspořádáním slabičného písma. Díky téhle logice se celý systém dal zvládnout během pár dnů, zatímco čínské znaky vyžadovaly roky studia. Původní hangul měl 28 písmen, 17 souhlásek a 11 samohlásek, z nichž se dodnes běžně používá 24.
Tři roky tajné práce
Sedžong založil v roce 1420 Síň mudrců (Jiphyeonjeon), poradní instituci, kterou později rozšířil i o vlastní výzkumnou činnost. Z jejích učenců sestavil úzký tým, s nímž na novém písmu pracoval v utajení. Finální podoba hangulu byla hotová na přelomu let 1443 a 1444, první zmínka o jeho vzniku se objevuje ve dvorských záznamech z konce prosince 1443.
Oficiálně písmo představil v roce 1446 spisem Hunminjeongeum, „Správné zvuky pro výuku lidu“, k němuž skupina učenců sepsala vysvětlující komentář Hunminjeongeum Haerye. Samotný dokument, který měl Korejcům dát vlastní jednoduché písmo, byl napsaný klasickou čínštinou, protože to byl jediný jazyk, kterým vzdělaná vrstva běžně komunikovala.
Co bylo za nálepkou „ženské písmo“
Odpůrci hangulu svoje výhrady formulovali jako obranu kultury. Tvrdili, že odklon od čínského písma povede ke kulturnímu úpadku a přiblíží Koreu k sousedům, které vzdělaná vrstva považovala za barbarské, protože neměli vlastní prestižní písmo. Pochybovali také, že by gramotnost sama o sobě zlepšila výkon spravedlnosti.
Taková rétorika fungovala jako zástupný problém, skutečným cílem bylo udržet monopol úřednické vrstvy na vzdělání. Doklad o tom, že by si úředníci přímo přáli národ zhloupit, historie nenabízí, jde o dnešní zjednodušující výklad, který fakta nepodporují. Nepřímé důkazy ale jasně ukazují, kdo odpor vedl a proč: lidé, jejichž postavení stálo na obtížnosti psaní, bránili nástroj, který tuhle obtížnost odstraňoval. Mezi prvními uživateli hangulu byly především ženy a prostí lidé, učenci se mu dál vyhýbali.
Oheň a zapomnění
Po Sedžongově smrti v roce 1450 převzal trůn jeho syn Munjong, který zemřel o dva roky později ve věku 37 let. Zhruba dvanáctiletý vnuk Tanjong, jenž usedl na trůn po něm, neměl dost síly ani postavení, aby hangul před tlakem úřednické vrstvy ochránil. Potlačování vyvrcholilo za vlády krále Jonsana, zapsaného do dějin jako panovník proslulý násilnou a represivní vládou: podle dochovaných záznamů za jeho vlády hangul přišel o úřední použití a texty psané touto abecedou nechal ničit. Přesto písmo přežilo v lidové vrstvě, zvlášť mezi ženami a v neformální literatuře, oficiálním písmem Koreje se stalo až v roce 1894.
Komu slouží složitost
Příběh hangulu ukazuje mechanismus, který se v dějinách opakuje: obtížnost nějakého systému, ať je to písmo, odborný jazyk nebo byrokracie, bývá výhodná pro ty, kdo ji ovládají, a proto se dlouho udržuje uměle.
Písmo, které odpůrci v 15. století označovali za hrozbu pro kulturu, je od roku 1962 korejským národním pokladem a od roku 1997 je zapsané na seznamu UNESCO Paměť světa.