Bzukot, který ochromoval Londýn
Londýňané uměli přečkat hukot bombardérů, výbuchy i sirény. Ale to, co přilétlo 13. června 1944, bylo jiné. Přiletěl stroj bez pilota, vrčící jako obří sršeň, a pak najednou ztichl. A v těch pěti až patnácti sekundách ticha před dopadem se podle pamětníků člověku zastavil čas. Říkali mu „doodlebug“ nebo „buzz bomb“. Němci ho pojmenovali Vergeltungswaffe-1, zkráceně V-1. V ulicích Londýna zněl jediným způsobem: jako hrozba.
Plech, překližka a 850 kilogramů výbušnin
V-1 byla první provozně nasazená střela s plochou dráhou letu na světě a na svou dobu vypadala skoro výsměšně: trup z válcovaného ocelového plechu, křídla z překližky, délka zhruba 7,5 metru. Přesto nesla náložku 850 kilogramů trhaviny Amatol a letěla rychlostí kolem 640 km/h, víc, než tehdy dokázaly dohnat nejrychlejší britské stíhačky.
Klíčem byl pulzační motor Argus As 109-014. Palivo vstříkne do spalovací komory, vzplane, tlak uzavře sací klapky a spaliny vysunou střelu vpřed. Cyklus se opakuje přibližně 45krát za sekundu, odtud to nezaměnitelné chrčivé bzučení.
Jak střela věděla, kam letí
Dva gyroskopy udržovaly stabilitu, magnetický kompas hlídal kurz, barometrický přístroj výšku. Vzdálenost měřil otáčkový čítač s vrtulkou v přídi, roztáčenou proudem vzduchu. Když odměřila nastavenou vzdálenost, detonátor zablokoval výškovku a vysunul spoilery, střela se sklopila do pádu. Přesně tehdy nastalo to děsivé ticho.
Ocelový trup při výrobě nasával vlastní magnetismus, který by kompas sváděl ze kurzu. Řešení bylo kuriózní: posádky střely fyzicky obcházely a tloukly do pláště dřevěnými paličkami, aby magnetické pole rozrušily. Celý postup se přitom odehrával ve specializovaném hangáru bez jediného kovového předmětu, jinak by narušení pole nemělo smysl.
Katapult na vodní páru
Pulzační motor ke spuštění potřeboval určitou počáteční rychlost, a proto byla nezbytná startovní rampa, šikmá kolejnice dlouhá 49 metrů. Ta vystřelila střelu tlakem vodní páry z nuly na přibližně 320 km/h za jednu sekundu. Páru vyráběla reakce peroxidu vodíku s manganistanen draselným.
Za celou kampaň přiletělo nad Británii přibližně 9 000 až 10 500 střel. Kolem 2 400 zasáhlo Londýn. Celkové ztráty: přibližně 6 100 mrtvých a 17 000 zraněných.
Britská odpověď: radar, pojistka a šílená odvaha pilotů
Operace Diver kombinovala tři obranné vrstvy. Protiletadlová děla dostala americký radar SCR-584 schopný automaticky sledovat cíl a granáty s blízkostními zapalovači, které nepotřebovaly přímý zásah. Výsledek byl dramatický: v prvním týdnu se podařilo sestřelit 17 % střel V-1, na konci srpna 74 %.
Nejúčinnějším stíhacím typem byl Hawker Tempest V, od června do začátku září 1944 se mu připisuje 638 sestřelených V-1, více než jakémukoli jinému typu.
A pak byla ještě jedna metoda, ze které mrazí. Piloti sklouzli křídlem svého letounu na vzdálenost zhruba 15 centimetrů pod spodní povrch křídla V-1. Vzdušný vír, který při tom vznikl, zvedl křídlo střely nahoru a přemohl gyroskopy, V-1 se vyvrátila z kurzu a spadla nekontrolovaně k zemi. Takto piloti zneškodnili alespoň 16 střel. Číslo vypadá skromně, ale za ním stojí vědomí, co sedělo v tom křídle: 850 kilogramů Amatolu.