Naučit se to stálo krev. Doslova.
Dov Ganchrow si vzal do ruky kámen a začal do něj bít. Přesněji: vzal jiný, trochu měkčí kámen a tloukl jím do pazourku, znovu a znovu, dokud se z něj nezačaly odkrajovat tenké ostré šupiny. Tuhle techniku lidé používají přes milion let. Ganchrow ji zvládnout musel, jinak by svůj projekt vůbec nemohl zahájit. A jak sám popsal, ruce si při tom rozsekal.
Těžko říct, jestli to byl rituál nebo nutnost. Pravděpodobně obojí.
Co přiměje moderního designéra k pravěkému řemeslu?
Ganchrow a jeho spolupracovník Ami Drach si položili na první pohled prostou otázku: pravěký kamenný nástroj byl věc v neustálém pohybu. Lovci ho průběžně přetvářeli, přitesávali, znovu nabrousili. Nikdy nebyl „hotový“. Co by se tedy stalo, kdyby moderní technologie vzala jeden konkrétní kámen, v jednom konkrétním okamžiku jeho existence, a k tomuto okamžiku připevnila rukojeti vyrobené přesně na míru?
Jinak řečeno: co kdybyste zmrazili pravěký nástroj v čase, ale doplnili mu část, která nikdy nevznikla?
Tohle je myšlenkový základ série nazvané „Man Made“, která vznikla v roce 2014. S jednou smutnou okolností: Ami Drach zemřel v září 2012, dva roky před dokončením projektu. Svět ho tak zastupuje jen jeho jméno a sdílená myšlenka, kterou s Ganchrowym rozvíjeli ve studiu, jež spolu v roce 1996 otevřeli po absolvování jeruzalémské Akademie umění a designu Bezalel.
Setkání přes statisíce let
Samotný postup má dvě fáze, každá ze zcela jiného tisíciletí.
Nejprve ta pravěká. Ganchrow sehnal surové pazourkové oblázky z Negevské pouště na jihu Izraele a naučil se štípání: odborně se tato technika nazývá knapping a spočívá v cílených úderech jednoho kamene do druhého tak, aby se odlamovaly přesně tvarované šupiny a vznikala ostrá hrana. Historicky se k úderům používal i roh nebo kost, ne jen kámen. Výsledkem jsou ruční sekery acheuléenského typu, tedy tvar připomínající kapku, opracovaný z obou stran do symetrie. Acheuléenské nástroje jsou spjaty s druhem Homo erectus a raným Homo sapiens a datují se do období zhruba od 1,6 milionu let do přibližně 100 000 let před naším letopočtem.
Pak ta moderní. Každý hotový kamenný artefakt byl trojrozměrně naskenován v digitální laboratoři Institutu archeologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, konkrétně v laboratoři vedené doktorkou Leore Grosman. Data z každého kusu předala firma Stratasys do svých tiskáren. Ty pomocí technologie PolyJet vyrobily polymerové rukojeti a nástavce přizpůsobené přesně geometrii každého konkrétního kamene. Materiál nese označení VeroGray a tiskárna pracovala s vrstvami o tloušťce 16 mikrometrů, což odpovídá zhruba pětině tloušťky lidského vlasu.
Protože každý kámen je jiný, žádné dva díly nejsou totožné. Vyrobených kousků je celkem devět.
Co série zahrnuje a co nezahrnuje
Série „Man Made“ z roku 2014 obsahuje devět kamenných seker. V dokumentaci jsou výslovně zmíněny kusy označené čísly 2, 3, 5, 8, 9 a 10. Surový materiál pochází z Negevské pouště, vytištěné rukojeti jsou bílé.
Otázka, která záměrně zůstává nezodpovězena: jsou tyto objekty funkční nástroje, nebo výtvarná díla? Autoři ji nechávají otevřenou. A to pravděpodobně není opomenutí, ale součást záměru. Celý projekt sedí přesně na hranici, kde se setkává řemeslo s uměním a pravěk s výrobní technologií 21. století.
Důležité upřesnění: věda jako zázemí, ne razítko
Účast Institutu archeologie Hebrejské univerzity projekt dozajista pozvedla. Jenže co to konkrétně znamená? Vědci poskytli přístrojové zázemí pro skenování artefaktů. Nic v dostupných materiálech nenaznačuje, že by projekt akademicky ověřovali nebo potvrzovali jako vědeckou rekonstrukci.
Jak přesně byly navrženy tvary rukojetí, prameny neupřesňují. Jestli podle archeologických nálezů, ergonomických modelů, nebo čistě podle designérského citu, to jednoduše nevíme. „Man Made“ stojí pevně v tradici konceptuálního designu. Experimentální archeologie má jiné nároky a jiné metody, obě jsou legitimní polohy, jen je dobré vědět, ve které právě stojíme.