Stovky ptáků, jedna silueta
Helikoptéra bez dveří, fotograf přivázaný postrojem k sedačce a pode mnou načervenalá masa pohybujících se těl. Robert B. Haas mířil objektivem dolů, na hladinu Mexického zálivu u Yucatánského poloostrova, a teprve na snímku to uviděl naplno: stovky karibských plameňáků tvoří dohromady obrys jediného obřího plameňáka. Esovitý krk, oblé tělo, tenké nožičky. Přesně tak, jak ptáka kreslí děti.
Haas o tomto záběru mluvil jako o „svatém grálu“ fotografa: snímek, který nikdo před ním nezachytil a je velmi nepravděpodobné, že by ho kdy někdo zachytil znovu. Fotografie vyšla v National Geographic v říjnu 2007 a stala se součástí jeho knihy leteckých snímků z Latinské Ameriky.
Mozek, který nedokáže nechat tvar být tvarem
Proč ten snímek tak okamžitě „klikne“? Za to z velké části může jev, který vědci označují jako pareidolii. Jde o schopnost mozku rozpoznat smysluplný tvar v jinak náhodném uspořádání: tváře v mracích, zvíře ve skvrně od čaje, postava ve stromové kůře. Mozek je v tomto ohledu neúnavný. Evolučně se vyplatilo rychle vyhodnotit, jestli se v trávě skrývá dravec nebo jde jen o hru světla, a tento reflex funguje dodnes.
Jakmile mozek uvidí esovitou siluetu se správnými proporcemi, přiřadí ji ke vzoru, který zná. Plameňák má výrazný tvar, záměnitelný jen stěží s jiným ptákem, a to dělá ze snímku tak čistý příklad pareidolie. Tvar na fotografii má ale fyzický základ, Haas ani National Geographic snímek digitálně neupravili. To, co vidíme, tam skutečně je.
Výška jako podmínka existence celého jevu
Ze země nebo z nízké výšky je hejno plameňáků přesně tím, čím je: hlučná, pohybující se masa načervenalých těl, kde jedno přechází do druhého bez zřetelné hranice. Žádný tvar, žádná silueta. Teprve pohled kolmo shora stlačí tři dimenze do dvou. Jednotlivá těla se sloučí do plochy a z té plochy vystoupí kontura čitelná jako celek.
Letecká fotografie tohle dělá se vším: pole vypadají jako geometrické skládačky, silniční uzel jako schéma z učebnice, říční delta jako větve stromu. Haas to věděl. Od roku 2002 se soustředil výhradně na leteckou fotografii přírody a tento snímek je výsledkem let praxe, kdy fotograf ví, v jaké výšce a pod jakým úhlem hledat obrazce neviditelné ze země. Bez helikoptéry s odstraněnými dveřmi, bez Haasovy zkušenosti s leteckým pohledem by ten záběr neexistoval.
Náhoda místo vzorce
Příroda umí produkovat sebepodobné vzory docela pravidelně. Kapraď, brokolice romanesco nebo sněhová vločka opakují stejný geometrický motiv v různých měřítcích: malá část připomíná tvar celku. Tomu říkáme fraktál a jde o matematicky popsatelný princip, který příroda používá znovu a znovu.
Haasovo hejno funguje na jiném principu než fraktál. Plameňáci netvoří tvar svého druhu proto, že by příroda řídila jejich pohyb podle nějakého vzorce. Jde o jedinečnou, zřejmě prchavou konstelaci živých tvorů, kteří se v jednu chvíli ocitli ve správném uspořádání. Náhoda, ne zákonitost. Právě proto je ten záběr tak vzácný.
Co fotografie neříká
Zdroje uvádějí jen „stovky ptáků“, přesný počet jedinců na snímku není znám. Nevíme, jak dlouho tvar vydržel. S největší pravděpodobností šlo o sekundy, než se hejno pohnulo dál. Nevíme ani to, zda Haas siluetu rozpoznal přímo z helikoptéry, nebo ji objevil až při prohlížení záběrů.
Karibský plameňák (Phoenicopterus ruber), druh žijící na Yucatánském poloostrově v počtu kolem 30 000 jedinců, dosahuje výšky mezi 1,1 a 1,45 metru a rozpětí křídel až 1,5 metru. Přes svůj výrazný tvar se v hejnu ztrácí. Angličtina pro skupinu plameňáků má zvláštní označení: „flamboyance“, tedy přibližně „okázalost“. Haasův záběr ukázal, co se z takové okázalosti stane, přidá-li se správná výška a správný okamžik: z tisíce jednotlivostí vznikne jeden celek, který vypadá přesně jako každá z nich.