Tohle nevyřezal soused za odpoledne
Vrásčitá tvář, hluboce zaryté oči, textura kůže zachycená vrstvu po vrstvě. Na první pohled byste řekli, že jde o sádrový odlitek nebo keramiku. Teprve pak si uvědomíte: tohle je dýně, která shnije během několika týdnů.
Většina lidí si pod pojmem „vyřezaná dýně“ vybaví dvě trojúhelníkové díry místo očí a klikatou linku imitující úsměv. Jon Neill, sochař a filmový výtvarník z Kalifornie, dělá něco fundamentálně jiného. Jeho práce vypadají jako ateliérové portréty, s detailem hodným výstavní síně.
Sochař neprobodává, modeluje
Klíčem je fyzikální vlastnost dýně, kterou tradiční řezbářství ignoruje: slupka a dužina nejsou stejně průsvitné. Čím tenčí vrstva dužiny, tím více světla propustí. Neill s těmito vrstvami pracuje jako malíř pracuje s tóny, mělkým záběrem vznikne světlé místo, hlubším tmavší, silnější vrstva se stane stínem. Výsledkem je reliéf, v němž světlo samo modeluje obličej, vrásky, hloubku očních důlků, napětí rtů. Klasické vykrajování obličej zjednodušuje, reliéf ho prohlubuje.
K tomu nestačí kuchyňský nůž. Neill používá škrabky na zeleninu, vykrajovátka, vykrajovátka na jádrovec a airbrush. Plastové kupole zastupují oční bulvy. Jedna práce mu zabere více než čtyři hodiny, vrstva odebraná navíc se nevrátí.
Od šašků po noční můry, záměrně
Neillovy portréty nejsou stylově jednotné: některé jsou groteskně komické, jiné záměrně tísnivé. Melancholie, výhružnost, perný smích, to vše záleží na hloubce vrásek, úhlu obočí a způsobu, jakým stín padá pod lícní kosti.
Food Network ho pozvala do show Halloween Wars, kde se ve čtvrté sérii, vysílané v říjnu 2014, stal nejlepším řezbářem v týmu Skeleton Crew. Pro talk show Jimmyho Kimmela vyřezal portrét Alice Coopera s pohyblivými očními bulvami.
Kontext a tradice
Neill v roce 1991 dokončil bakalářské studium výtvarného umění na University of Kansas a poté nastoupil do hollywoodského studia Stana Winstona. Jeho práce jsou zastoupeny ve více než padesáti filmech a seriálech, od Hunger Games po Spider-Mana. Je členem pedagogického sboru Laguna College of Art and Design a byl oficiálním sochařem Přírodovědného muzea Los Angeles County. Portrét vyřezaný na zakázku stojí několik tisíc amerických dolarů.
Dýně přitom není první materiál, který prošel podobnou cestou, keramika, sklářství, origami nebo kování jsou tradice, jež část jejich praktiků dovedla k uznávanému výtvarnému umění. První lampiony se dlabaly z tuřínů a řepy; irský hladomor 40. let 19. století přispěl k přechodu na americkou dýni. Slovo „jack-o‘-lantern“ původně označovalo přírodní světelný jev nad rašeliništi a s vyřezávanými dýněmi se začalo spojovat teprve na přelomu 19. a 20. století. Tradice, která dnes vypadá prastarce, je sama výsledkem dlouhé proměny.
Kdo rozhoduje, že je to umění?
Je Neillova dýně uměním proto, že to autor rozhodl? Protože divák ji tak vnímá? Nebo proto, že o ní napsali v časopise People a vystavili ji v prime time? Estetická teorie nabízí právě tuto trojici kritérií: záměr autora, recepce diváka, institucionální rámec. Ve světě sochařství z organických materiálů se tyto tři věci pravidelně rozcházejí. Dílo vznikne, vydrží pár týdnů, pak shnije. Zbydou fotografie a otevřená otázka.