Plastová trubička s velkým záměrem
Slamka v milkshaku je jeden z těch předmětů, o kterých vůbec nepřemýšlíte. Strčíte ji do poháru, nasajete, jdete dál. Den Fujita, zakladatel japonské větve McDonald’s, ve své knize Den Fujita’s Business Strategies 2: Overwhelming Business Strategies ale tvrdil něco, co vám ten pohár trochu zkomplikuje: průměr slamky a odpor, který klade hustému milkshaku, jsou prý záměrně nastaveny tak, aby napodobily rychlost sání kojence u prsu.
Ne jako metafora. Doslova jako fyziologická kalibrace.
Proč by rychlost sání vůbec měnila chuť?
Fujitova teze je jednoduchá: existuje rychlost příjmu tekutiny, při níž mozek vyhodnocuje vjem jako maximálně příjemný. A tato rychlost prý není věcí vkusu ani zvyku, ale je biologicky zakořeněná. Kojení je první smyslová zkušenost, jakou člověk vůbec zažije, a mozek si ji hluboce propojí s odměnou a uspokojením.
Mechanická logika za tím není úplně bláhová. Milkshake má výrazně vyšší hustotu než voda nebo džus, a relativně úzká slamka tento odpor ještě umocňuje. Nasávat jde přirozeně pomaleji, chcete to nebo ne. Fujita tvrdil, že právě tato kombinace hustoty nápoje a průměru slamky kalibruje výslednou rychlost sání přesně na tempo kojení. Zákazník pak pocit libosti přisuzuje chuti nápoje, aniž by tušil, že roli sehrál i fyzický předmět v jeho ruce.
Kde jsou hranice tohoto tvrzení
Tady je ale nutné zpomalit. Fujitova slova pocházejí výhradně z jeho vlastní knihy, kterou v září 2015 citoval japonský blog Rocket News 24, a odtud se rozšířila do dalších médií. Žádné inženýrské dokumenty. Žádné vyjádření McDonald’s Corporation. Žádná nezávislá studie.
A to není jen formální výhrada. Výzkum publikovaný v časopise Frontiers in Pediatrics v roce 2023 zjistil, že průměrná rychlost přenosu mléka při kojení je přibližně 10,6 mililitru za minutu. Zároveň ale jiné studie ukazují, že průtok kojeneckých savičů se pohybuje od necelého jednoho mililitru až po více než osmdesát mililitrů za minutu. Žádná jednoznačně daná „kojencovská rychlost“ neexistuje, na niž by šlo přesně zamířit.
Fujitovo tvrzení je s největší pravděpodobností podnikatelský narativ. Fujita byl muž, který v Japonsku od počátku 70. let 20. století přesvědčoval lidi, aby jedli hamburgery, a věděl, jak zaujmout. Fujitova intuice přesto může správně pojmenovat reálný mechanismus, i když konkrétní kalibraci nelze ověřit.
Senzorický design: etablovaná disciplína s měřitelnými výsledky
Fujitova slamka je zajímavá právě proto, že zapadá do etablované disciplíny s měřitelnými výsledky. Psychofyzika chuti zkoumá, jak způsob podání jídla nebo nápoje ovlivňuje to, jak nám chutná, a její výsledky jsou soustavně překvapivé.
Výzkumy ukazují, že těžší lžíce způsobuje, že jídlo chutná lépe, jako by větší hmotnost příboru signalizovala větší kvalitu. Tvar sklenice ovlivňuje intenzitu vůně nápoje. Žádná z těchto proměnných nesouvisí s chemickým složením toho, co jíme nebo pijeme, a přesto jsou měřitelné a opakovatelné.
V tomto kontextu Fujitova základní myšlenka, že fyzikální vlastnosti slamky spolurozhodují o tom, jak nám nápoj chutná, není výstřelek. Je to přesně to, co senzorický výzkum opakovaně potvrzuje. Jestli to McDonald’s Japan skutečně záměrně zkonstruoval, zůstane pravděpodobně navždy nezodpovězeno. Až budete pomalu nasávat hustý milkshake tenkou slamkou a bude vám to připadat zvláštně uspokojivé, budete mít aspoň jednu dobrou otázku k zamyšlení.