V zástěře do světa nicoty
Ilustrace vypadá jako vystřižená z anglické čítanky z poloviny minulého století. Maminka v zástěře, chlapeček v khaki kalhotách, holčička s culíky, všechno v jemných akvarelových barvách. Jenže rodinka tentokrát nejde na procházku k rybníku ani nakupovat housky. Jde do galerie moderního umění. A místo věty typu „Peter vidí ptáčka“ čte věty o smrti, prázdnotě a nicotě.
Jak se z učebnice pro prvňáčky stala jízlivost?
Tenhle formát zná v Británii skoro každý, kdo se podle něj naučil číst. Najednou mluví jazykem, jaký byste čekali spíš na stěně galerie u popisku konceptuálního díla. Za kontrastem stojí promyšlený projekt s jasným záměrem, a právě proto funguje tak dobře.
Kdo si s Ladybird knihami takhle pohrál
Autorkou je britská výtvarnice a komička Miriam Elia, absolventka Royal College of Art z roku 2006. Knihu s názvem „We Go to the Gallery“ napsala společně se svým bratrem Ezrou Eliou jako satiru na současné umění ve formě dětské knížky. Nebyl to náhodný nápad spojit dvě nesourodé věci. Elia si všimla, že vizuální jazyk Ladybird knih, tedy krátké věty, omezená slovní zásoba a tón „takhle se to má“, je ideální nástroj právě proto, že mluví s naprostou autoritou. Dětská knížka netvrdí, učí. A to je přesně ten rejstřík, který si parodie na uměleckou scénu potřebovala vypůjčit.
Stejná forma, cizí obsah
Grafickou kostru originálu Elia nechala beze změny, krátké věty, jednoduchou slovní zásobu i moralizující tón. Do ní ale vložila odkazy na konkrétní umělce současné scény, mezi nimi na Marinu Abramović a její performanci „Imponderabilia“, na Jeffa Koonse a jeho obří nafukovací sochu psa „Balloon Dog“, ale i na Tracey Eminovou a Martina Creeda. Vedle vět popisujících Koonsovu sochu, dílo vystavované v prestižních galeriích jako vážné umělecké gesto, najdeme text stejně prostý, jaký by čekal prvňáček v čítance. Humor vzniká přesně z toho střetu: dětská nevinnost popisuje něco, co se v galerii bere smrtelně vážně, a najednou to zní absurdně.
Proč je terč tak citlivý
Parodie má takovou sílu hlavně díky tomu, co paroduje. Klasický formát Ladybird knih vznikl v roce 1940 a vrchol popularity zažil v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy edice jako Key Words Reading Scheme z roku 1964 učily číst téměř celou generaci britských dětí. Série o Peterovi a Jane, celkem šestatřicet svazků, byla standardní součástí domácností i školních knihoven a nabízela stereotypní obraz rodiny: máma v domácnosti, táta živitel, děti si hrají. Elia si tak nevybrala neutrální předlohu, ale symbol řádu a důvěryhodnosti s téměř posvátným statusem v kolektivní paměti. Zesměšnit tak důvěrně známý tón bolí víc, než kdyby šlo o knížku, kterou nikdo nezná.
Co tím vlastně říká
Elia sama svůj záměr popsala jednoduše: napadlo ji, jak by bylo vtipné, kdyby se maminka, Peter a Jane vydali na opravdu nihilistickou výstavu moderního umění. Dětští hrdinové se v knize „učí“ o sexu, smrti a nicotě, a to celé zabalené do toho, co sama autorka nazývá středostavovským sebeznechucením, tedy sklonem části současného umění tvářit se hlubokomyslně nad věcmi, které jsou ve skutečnosti prázdné nebo sebestředné. Elia tím nabízí subjektivní umělecký komentář zaměřený na konkrétní tendenci, nikoli soud nad celou scénou.
Všímavost jako forma humoru
Krátce po vydání knihu neminul ani skutečný spor: nakladatelství Penguin, které vlastní značku Ladybird, poslalo Miriam Elii výzvu ke stažení knihy z prodeje. Spor nakonec vyřešila změna autorského práva ve Spojeném království, která parodii a satiru výslovně povolila, a kniha později vyšla i jako oficiální komerční vydání. Zajímavější než samotná pře je ale to, proč nás podobný žert vůbec baví. Všimnout si, že něco, co bereme automaticky vážně, ať je to umění, úřední formulář, nebo reklamní slogan, má přesně stejně prázdnou formu jako dětská poučka, je svým způsobem forma pozornosti. Kdo ten kontrast zahlédne, vidí vrstvu, kterou ostatní prostě přečtou a jdou dál.