Dopisy, které nikdo nečeká
Laura Wattenbergová se jmény živí. Je autorkou knihy The Baby Name Wizard z roku 2005 a provozuje jednu z nejsledovanějších databází dětských jmen. Logicky by tedy měla dostávat dopisy plné nadšení, lidé se jí ptají na inspiraci, děkují za pomoc s výběrem. Jenže čím dál častěji jí do schránky chodí něco jiného: zprávy od rodičů, kteří svého jména pro dítě litují.
Podle jejích vlastních slov tvoří taková lítost rostoucí podíl veškeré pošty, kterou dostává. Jde o vzorec, který se opakuje a sílí. A to je zvláštní, protože výběr jména patří k rozhodnutím, nad kterými rodiče tráví týdny, někdy měsíce. Jak může něco tak pečlivě promyšleného vyvolávat tolik pozdější lítosti?
Past jménem vzácné, ale líbivé
Většina rodičů chce totéž: jméno, které zní hezky, ale nebude ho mít půlka třídy. Zní to jako rozumné zadání. Problém je, že se v podstatě nedá splnit.
Jakmile se nějaké jméno ukáže jako skvělý tip, objeví ho zároveň tisíce dalších rodičů se stejným vkusem. To, co mělo být jedinečné, se během pár let promění v nový standard. Vzácnost a líbivost se tak vzájemně požírají: čím je jméno přitažlivější, tím rychleji přestává být vzácné.
Slovník o 140 000 jménech
Honba za tou ideální kombinací má měřitelný následek. Největší jmenné slovníky dnes obsahují kolem 140 000 položek, i když část tohoto čísla tvoří různé varianty pravopisu téhož jména, takže reálná pestrost je o něco menší, než se zdá. I tak je to obří nárůst oproti minulosti.
V Anglii v roce 1800 stačilo šest jmen na to, aby pokryla polovinu narozených dětí. V USA se do roku 1950 toto číslo zvýšilo na 79. Podle údajů z roku 2012 bylo potřeba už 546 jmen, aby pokryla polovinu amerických novorozenců. Čím je jmen víc, tím silnější signál každé z nich nese, jak sama Wattenbergová poznamenává, protože dítě už dávno nesdílí jméno s desítkami spolužáků.
Proč víc možností znamená víc lítosti
Vysvětlení nabízí psycholog Barry Schwartz ze Swarthmore College, který popsal takzvaný paradox volby. Jeho myšlenka je jednoduchá: čím víc možností máme, tím větší stres prožíváme během rozhodování, a tím snáz pak svou volbu zpětně zpochybňujeme, i když byla objektivně dobrá.
Mechanismus funguje takto. Když vybíráme z pár možností, rychle se s výsledkem smíříme, protože jiné varianty prakticky neexistovaly. Když ale vybíráme ze stovek nebo tisíců, v hlavě nám zůstává tušení, že někde venku čekala lepší varianta, kterou jsme přehlédli. Tohle tušení roste s počtem možností, které jsme museli projít.
Přeneseno na jména: 140 000 položek ve slovníku je přesně ten typ přehršle, který podle Schwartzova modelu vytváří ideální podmínky pro pozdější pochybnosti. Čím víc jmen rodiče zvažovali, tím větší prostor zůstává pro myšlenku, že to pravé jim proklouzlo mezi prsty.
Dojem, nebo ověřený fakt?
Tady je potřeba zůstat poctivý. Wattenbergové pozorování vychází z dopisů a korespondence, ne z formální studie. Sama přiznává, že přesná data o tom, jak často rodiče jméno dítěte skutečně mění, neexistují. Růst lítosti je tedy zatím trend, kterého si všimla zkušená pozorovatelka, nikoliv prokázaný statistický fakt. To je rozdíl, který stojí za zapamatování, protože ne každé zajímavé pozorování je zároveň vědecky ověřené.
Pozdrav od McLovina
Na okraj stojí za zmínku jeden extrém celého příběhu, totiž fotka s popiskem Hello My Name is McLovin, odkazující na postavu z filmu Superbad. U jména tak výstředního logicky odpadá hlavní spouštěč lítosti, strach z konkurence tisíců stejně pojmenovaných dětí. Otázka, jestli podobní rodiče cítí lítost z jiného důvodu, zůstává otevřená. Paradox volby totiž funguje jen tam, kde volba vůbec existuje.