Tuba chipsů, video a jeden podezřelý lupínek
Znáte to: sedíte u videa, přednášky nebo filmu, před vámi stojí tuba chipsů a ruka bez přemýšlení sahá pro další a další lupínek. Přesně tuhle situaci zopakovali vědci se skupinou vysokoškoláků ve věku 17 až 21 let. Studenti sledovali video a jedli chipsy Lay’s Stackables přímo z tuby, aniž by tušili, že se právě stali součástí experimentu.
V některých tubách ale mezi normálními lupínky byly schované kousky obarvené na červeno. Nikdo studentům neřekl, co ty barevné chipsy znamenají, ani že je vůbec někdo sleduje. Výsledek stál za pozornost: kdo měl tubu s barevnými lupínky, snědl v průměru 14 až 24 kusů, zatímco skupina bez jakéhokoli značení spořádala 35 až 45 chipsů.
Jak může něco, čeho si nevšimnete, změnit vaše chování
Nabízí se otázka: jak může lupínek, který nikdo vědomě nezaregistroval, přimět člověka sníst o polovinu méně? Většina z nás je přesvědčená, že jí podle hladu nebo dokud jídlo chutná. V téhle tubě ale evidentně rozhodovalo něco jiného, co se odehrávalo úplně mimo vědomí, a právě tahle neviditelná hranice je to zajímavé na celém pokusu.
Jedlá „stopka“ jménem Wansink
Experiment vedli psycholog Andrew Geier z Yaleovy univerzity, Brian Wansink, ředitel Cornellovy laboratoře Food and Brand Lab, a psycholog Paul Rozin z Pensylvánské univerzity. Studii nazvanou Red Potato Chips: Segmentation Cues Can Substantially Decrease Food Intake publikovali v časopise Health Psychology Americké psychologické asociace v únoru 2012.
Podle autorů fungují obarvené lupínky jako jedlá stopka zabudovaná přímo do jídla, podobně jako rysky na odměrce. Když během automatického, poloautomatizovaného pojídání narazí mozek na vizuální předěl, na okamžik se zarazí. Nemusí to hned znamenat konec jídla, ale aspoň krátké zaváhání. Wansink to shrnul tak, že lidé obecně snědí vše, co je před nimi, pokud jim to chutná, a že řada z nich se při rozhodování, kdy přestat, spoléhá na vizuální signály, třeba na prázdný talíř nebo dno misky. Vložený červený marker podle něj pomáhá přerušit tenhle návyk a lépe sledovat, kolik toho člověk vlastně sní.
Kolikrát se to musí zopakovat, aby to fungovalo
V první části experimentu vkládali vědci červený lupínek po každém sedmém chipsu, což odpovídalo jedné doporučené porci podle obalu, nebo po každém čtrnáctém, tedy po dvou porcích. Lidé se značkou po sedmi kusech snědli v průměru 20 chipsů, se značkou po čtrnácti kusech 24 chipsů, zatímco kontrolní skupina bez značení jich spořádala 45.
Ve druhé vlně autoři interval změnili na každý pátý a desátý lupínek. Výsledky: 14 a 16 chipsů oproti 35 u kontrolní skupiny, což odpovídalo úspoře asi 250 kalorií za jedno sezení. Zajímavé je, že na konkrétní četnosti příliš nezáleželo. Ať byl interval pět, sedm, deset nebo čtrnáct kusů, efekt zůstal podobně silný, kolem poloviční spotřeby. Rozhodující bylo, že vizuální hranice v jídle vůbec existovala, ne jak často se opakovala.
Rozhoduje design balení
Snadno se dá uvěřit, že udržet přiměřenou porci znamená hlavně mít dost sebekázně: počítat kalorie, číst etikety, hlídat se. Experiment ale ukazuje jiný mechanismus: stačil drobný, podprahový signál zabudovaný přímo do potraviny, a lidé jedli míň, aniž by museli se sebou vůbec bojovat.
Segmentované tuby měly ještě jeden vedlejší efekt: lidé, kteří je měli, dokázali mnohem přesněji odhadnout, kolik toho vlastně snědli, spletli se v průměru o jediný kousek. Kontrolní skupina bez značek svoji spotřebu podhodnotila klidně o 13 chipsů. Podobnou logiku, kdy rozhoduje to, co člověk vidí, a ne vůle, naznačila i dřívější a jinak koncipovaná studie Briana Wansinka a Barbary Kahn z roku 2004: lidé, kteří měli u filmu bonbony M&M’s v deseti barvách, snědli v průměru 99 kousků, zatímco ti se sedmi barvami jen 56.
Funguje to i mimo laboratoř?
Experiment proběhl v kontrolovaném prostředí, ve třídě, během sledování videí, s jednou konkrétní potravinou. Není jisté, jestli by červená stopka fungovala stejně dobře doma na gauči, při opakovaném vystavení stejnému triku nebo třeba u sladkostí místo chipsů. Otevřená zůstává i otázka, co se stane, když člověk trik prohlédne a začne ho čekat, a jestli by se dal vůbec komerčně využít, když výrobci chipsů mají spíš motivaci prodat víc, ne míň.
Stojí za zmínku i to, že Brian Wansink se o několik let později ocitl pod drobnohledem kvůli metodologickým pochybením zjištěným v jiných studiích jeho laboratoře. Na výsledcích téhle konkrétní práce o červených chipsech to nic nemění, je to ale dobrý důvod brát podobné nálezy s rozumnou dávkou opatrnosti.