Osmnáctého září 1809 se v Londýně otevírá nové divadlo Covent Garden Theatre. Na programu je Shakespearův Macbeth, v hlavní roli John Philip Kemble, po jeho boku na jevišti jeho sestra Sarah Siddonsová, uznávaná tragédka tehdejší doby. Místo potlesku se ale z hlediště ozývá skandování: „Staré ceny!“ Po představení diváci odmítnou odejít ze sálu. Přivolaná policie situaci jen vyhrotí a hluk neutichne až do dvou hodin po půlnoci.
Co dohnalo publikum k tomu, aby ze slavnostní premiéry udělalo demonstraci?
Patnáct procent, co rozpoutaly bouři
Důvod zní na první pohled nevinně. Standardní vstupenka zdražila ze tří šilinků a šesti pencí na čtyři šilinky, tedy zhruba o patnáct procent. Tahle čísla ale rozpoutala něco, co trvalo bezmála tři měsíce: transparenty, falešné bankovky, parodické medaile, předstírané souboje přímo během představení i pohřební průvod s rakví, na které stálo, že nové ceny zemřely „na kašel“ jen šest dní po svém zrodu, 23. září 1809. Protestující si začali říkat OP, zkratka pro staré ceny. Nešlo tedy jen o pár pencí navíc. Šlo o to, co si diváci mysleli, že jim patří.
Oheň, který spálil i staré pořádky
Odpověď začíná o rok dřív. V časných hodinách 20. září 1808 shořelo původní divadlo Covent Garden a při požáru zahynulo až dvacet lidí, podle jiných odhadů i víc, přesné číslo se dodnes liší. Příčina ohně se nikdy spolehlivě nezjistila.
Covent Garden přitom nebyl jedním z mnoha divadel. Spolu s Drury Lane patřil mezi pouhá dvě londýnská divadla s právem hrát klasické činoherní kusy. Když v únoru 1809 vyhořela i Drury Lane, zůstal Covent Garden na výsluní zcela sám.
Novou budovu navrhl architekt Robert Smirke a otevřela se necelý rok po požáru, 18. září 1809. Pro běžné diváky ale přinesla hořkou ironii: galerie, kam chodili ti, kdo si nemohli dovolit víc, zůstala cenově beze změny, pohled odtud byl ale tak špatný, že se jí přezdívalo „holubník“, protože diváci z herců viděli prakticky jen nohy. Ostatní místa zdražila, nejlevnější sedadla nabídla divákům jen horší zážitek za stejné peníze.
Diváci jako spolumajitelé večera
Tichému sezení před jevištěm tehdejší londýnské publikum vůbec nerozumělo. Hluk, pokřik i spontánní reakce diváků byly přirozenou součástí představení, ne jeho narušením. Lidé chodili do divadla jako platící zákazníci, kteří měli pocit, že si tím kupují i právo spolurozhodovat o podmínkách večera. Policie navíc neměla jasně dané, jestli smí hlučící, ale platící publikum z hlediště vůbec vyvést.
Protestující tak nemuseli vymýšlet nic nového. Stačilo vzít nástroje, které divadlo samo odjakživa používalo, zesílit je a obrátit proti vedení. Dobové zprávy navíc líčí nepokoje jako překvapivě civilizované, škody na majetku byly minimální, šlo spíš o vytrvalost a humor než o násilí.
Boxer mezi diváky
Majitel Kemble na odpor zareagoval najmutím posil, mezi nimi i bývalého boxerského šampiona Daniela Mendozy, aby v sále udržovali pořádek. Krok se obrátil proti němu. Potyčky mezi najatými muži a diváky situaci jen rozdmýchaly a z lokálního sporu o ceny vstupenek se stala vleklá veřejná roztržka.
Kapitulace patnáctého prosince
Teprve 15. prosince 1809, po necelých třech měsících nočních protestů, Kemble veřejně kapituloval. Omluvil se, vrátil ceny na původní úroveň a stáhl obvinění proti zatčeným protestujícím.
Na památku si lidé nechali razit medaile, které Kembla zesměšňovaly, na jedné z nich má na hlavě bláznovskou čepici a nápis hlásá „tvrdohlavost“. Diváci, kteří si tři měsíce mysleli, že mají právo vyjednávat podmínky vlastního večera v divadle, nakonec dostali přesně to, co chtěli.