Večer, kdy lidé tleskali z oken
V březnu 2020 se v mnoha městech opakoval stejný rituál. V sedm hodin večer lidé otevírali okna a tleskali zdravotníkům, kteří se právě chystali na noční směnu. Nemocnice v té době horečně měnily svou podobu: dětská a chirurgická oddělení se přes noc proměňovala v covidové jednotky a na pomoc byli volaní i lékaři, kteří s touto nemocí dřív neměli nic společného.
Mezi nimi byla i Ayala Danzigová, tehdy rezidentka oboru psychiatrie na Yale School of Medicine. Místo rozhovorů s pacienty v psychiatrické ambulanci oblékala ochranné pomůcky, které se tehdy kvůli nedostatku znovu používaly, a pomáhala kolegům z interny ošetřovat nemocné s covidem. Byl to chaos, ale zvláštním způsobem sdílený. Lidé měli pocit, že jsou v tom spolu, a ten pocit dodával energii.
Pak tleskání utichlo, nemoc ne
O několik měsíců později vypadala situace jinak. Nemoc stále zabírala nemocniční lůžka, zdravotníci byli stále vyčerpaní, lidé stále umírali. Jenže balkony už mlčely a zprávy řešily úplně jiná témata.
Jak může krize pokračovat a zájem o ni přitom téměř zmizet? Danzigová v tom nevidí selhání lidí ani jejich lhostejnost. Podle ní jde o jev, který lze vysvětlit, a navíc není ničím novým. Stejný vzorec zná z medicíny, kde se s ním setkává u jednotlivých pacientů už roky.
Akutní a chronická fáze nemoci
V lékařství se rozlišuje akutní a chronická fáze nemoci a Danzigová tvrdí, že přesně tímhle přechodem si prošla i společnost během pandemie. Akutní fáze je dramatická a viditelná. Má jasného nepřítele, jasný cíl a často i jasný konec, ke kterému se dá upínat. Právě proto dokáže lidi semknout a probudit v nich sílu, o které by jinak nevěděli.
Chronická fáze vypadá úplně jinak. Nemoc nezmizela, jen přestala být na první pohled vidět. Chybí jí dramatický vrchol, kolem kterého by se dalo mobilizovat, a místo adrenalinu nastupuje obyčejná únava z toho, že problém trvá a trvá. Paradoxně přitom může být stejně nebezpečná jako ta akutní, jen o ní nikdo nemluví s takovým zápalem.
Cukrovka i schizofrenie učí totéž
Podobný vzorec popisuje Danzigová i u jiných nemocí. Diagnóza cukrovky bývá zpočátku šok, který člověka donutí razantně změnit režim, hlídat jídelníček a měřit si hladinu cukru v krvi. Jenže tahle počáteční intenzita po čase opadne a nastoupí roky nenápadné, ale nutné disciplíny. Podle Danzigové právě tady nejčastěji dochází k selhání, a to ne z nedostatku informací, ale z obyčejné únavy z opakování.
Podobně funguje i postupné doladění léků u schizofrenie, kde úspěch nezávisí na jednom razantním zásahu, ale na trpělivém, pomalém nastavování dávek v průběhu dlouhé doby. V obou případech jde o stejnou dovednost, kterou podle Danzigové potřebovala i společnost v chronické fázi pandemie: vydržet tam, kde není co oslavovat.
Vakcína není žádný vypínač
S chronickou fází se pojí ještě jedno pokušení, totiž představa, že stačí jeden medicínský průlom a problém zmizí jako po vypnutí vypínače. Danzigová tuhle představu odmítá. Upozorňuje, že hlubší příčiny, kvůli kterým se nemoc šíří tak snadno, jako je chudoba nebo nerovný přístup ke zdravotní péči, žádný lék sám o sobě nevyřeší.
Skutečnou odpovědí na chronickou fázi je podle ní vytrvalá, dlouhodobá vzájemná opora, lidí k sobě navzájem i systému k lidem –, která nikdy nekončí jedním oznámením v televizi, jakým bylo kdysi večerní tleskání.
Chronická fáze je všude kolem nás
Tenhle rozdíl mezi akutní a chronickou fází se dá najít i mimo pandemii. Vyhoření v práci, dlouhodobá péče o nemocného člena rodiny nebo vleklý konflikt, který se táhne měsíce, mají stejný mechanismus. Na začátku je šok, který mobilizuje, a pak přijde dlouhé období, kdy už nikdo netleská a nikdo se neptá, jak to zvládáte.
Právě tahle tichá fáze, bez dramatu a bez publika, bývá tou nejtěžší zkouškou vytrvalosti. Kdo si toho všimne, získává užitečný návod: hledat podporu nejvíc přesně tehdy, kdy už to na první pohled nevypadá jako krize.