Vstupenka, po které musíte šlapat
Otevřete dveře galerie a místo čisté podlahy uvidíte moře drobných lebek: sto tisíc kusů, ručně vyrobených z porcelánu, rozložených od zdi ke zdi. Žádný koberec, žádná ochranná vrstva, jen ony a vy. Chvíli stojíte ve dveřích a váháte, kam položit nohu, jako by první krok byl něco víc než jen chůze.
Thajská keramička Nino Sarabutra tuhle instalaci nazvala „What Will You Leave Behind?“ (Co po sobě zanecháš?) a otázka, jak se brzy ukáže, míří přímo na vás.
Proč to nedala za sklo?
Muzea obvykle dělají přesný opak. Vzácné exponáty schovávají za sklo, hlídají teplotu i vlhkost vzduchu a návštěvníky varují, aby se ničeho nedotýkali. Sarabutra vytvořila sto tisíc jedinečných kousků, na jejichž výrobu potřebovala pomoc rodiny, přátel i sousedů, a pak je nechala rozdupat pod botami cizích lidí.
Proč by někdo takhle naložil s prací, která zabrala měsíce? Odpověď nemá nic společného s nedbalostí ani s provokací kvůli provokaci.
Smrt, kterou cítíte pod chodidly
Kdyby lebky visely v rámech na zdi, zůstaly by obrázkem smrti, něčím, co si prohlédnete a jdete dál. Jakmile ale musíte stoupnout na křehký porcelán, tělo si uvědomí váhu vlastního kroku i riziko, že se pod ním něco rozbije. Smrt přestává být jen vzdálenou informací a stává se přítomným zážitkem, protože ji člověk nevnímá jen očima, ale i chodidly.
Přesně o tohle Sarabutrové šlo: donutit návštěvníky k tělesné konfrontaci s pomíjivostí místo pouhého pozorování. Podle svědectví z galerie lidé na místě viditelně zpomalují, sklánějí pohled k zemi, mnozí i zmlknou. Chůze se tak mění v tichou meditaci, ke které nikoho nikdo nenutí slovy, jen ta podlaha pod nohama.
Sto tisíc lebek, žádné dvě stejné
Sarabutra vystudovala keramické umění na Silpakornově univerzitě v Bangkoku, ale sto tisíc lebek si nevyrobila sama. Přizvala rodinu, přátele, sousedy i své studenty, a tak vznikla malá manufaktura, kde každý pár rukou formoval hlínu trochu jinak.
Výsledkem jsou lebky se stejným základním tvarem a velikostí, které se ale při bližším pohledu liší: jiné protažení, jiné drobné nedokonalosti povrchu, jiný pocit z hmoty v ruce. Tahle nerovnost byla záměrnou podstatou díla: stejně jako žádní dva lidé nežijí stejný život, nemá ani žádná ze sto tisíc lebek úplně stejnou podobu.
Co bys nechal po sobě?
Instalace ale nekončí u samotné chůze. Sarabutra návštěvníky vybízela, aby odpověděli na otázku, kterou dala celému dílu za název: co by zanechali, kdyby byl tenhle den jejich poslední na Zemi? Odpovědi sbírala a promítala na zeď galerie i na svůj web.
Škála reakcí byla široká. Někteří napsali prostě slovo „nic“, jiní žertem nabídli vlastní tělo lékařskému výzkumu. Díky téhle vrstvě se z díla stala nejen procházka mezi lebkami, ale i sbírka veřejných přiznání, kolektivní zpověď lidí, kteří se na pár vteřin museli zastavit a zamyslet, co po nich vlastně zůstane.
Lebky nejsou o strachu
Nejsnazší je číst hromadu lebek jako varování, temné memento mori, které má diváka postrašit. Sarabutra ale o svém díle mluví přesně opačně: lebky pro ni nejsou symbolem strachu ani smutku. Vnímá je jako připomínku svobody, ukazují všechny možnosti a všechny životy, které člověk může ještě prožít, a mají ho postrčit k tomu, aby čas, který má, využil naplno.
Opírá se přitom i o staré severothajské přísloví, že smrt kráčí s člověkem každým krokem a že jistotu, že jsme ještě naživu, máme vlastně jen do chvíle, než se ráno probudíme a uvidíme tvář toho druhého. Chůze po sto tisíci lebkách tak připomíná, že čas na to podstatné je omezený, a všimnout si téhle souvislosti dřív, než ji řekne někdo jiný, je přesně ten druh pozornosti, kterou má smysl si v sobě vážit.