Vlajka, která vlaje tam, kde není vzduch
Na známé fotografii z 20. července 1969 vlaje americká vlajka na povrchu Měsíce, jako by ji foukal vítr. Jenže na Měsíci žádná atmosféra není, takže tam vát nemůže vůbec nic. Ten obraz nevznikl podvodem ani retuší. Skrývá se za ním mnohem lidštější příběh: technický problém, který musela NASA vyřešit narychlo, a nápad jednoho konkrétního člověka.
Plán na všechno, kromě téhle chvíle
Mise Apollo 11 patřila k nejpřesněji naplánovaným podnikům dvacátého století. Tisíce inženýrů propočítaly každou vteřinu letu, každý manévr, každý možný scénář poruchy. Přesto otázka, jak symbolicky pojmenovat okamžik, kdy člověk poprvé stane na jiném vesmírném tělese, dlouho neměla jasnou odpověď. Šlo přitom o obraz, který uvidí celý svět a který přežije celé generace.
Výbor, který měl vymyslet symbol
Řešení mělo vzniknout systematicky. Administrátor NASA Thomas O. Paine ustavil 25. února 1969 Výbor pro symbolické aktivity při prvním přistání na Měsíci a do jeho čela postavil Willise H. Shapleyho. Výbor si vyžádal názory od Smithsonova institutu, Knihovny Kongresu, archiváře Spojených států i kongresových výborů. Nejčastěji se vracelo jedno doporučení: vzít s sebou americkou vlajku a zapíchnout ji do měsíčního povrchu. Výbor to administrátorovi doporučil, jenže rozhodnout „co“ byla jen půlka úkolu. Nikdo zatím nevěděl, jak má taková vlajka na místě bez vzduchu vůbec vypadat.
Muž, který přišel s řešením
Odpověď na tuhle praktickou otázku přišla od Roberta Gilrutha, ředitele Střediska pro pilotované lety v Houstonu a člena výboru. Obrátil se na Jacka Kinzlera, vedoucího technických služeb střediska, přezdívaného pro jeho praktickou zručnost „Mr. Fix It“, tedy zhruba „ten, co všechno spraví“. Kinzler přišel s návrhem vlajky na speciálně upravené tyči, nakreslil náčrt a představil ho výboru. Práce na sestavě začaly zhruba tři měsíce před startem mise, tedy někdy na jaře 1969.
Jak vlajka „vlaje“ bez jediného závanu větru
Kinzlerovo řešení bylo elegantně jednoduché. Ke svislé tyči, kterou se zapíchne do povrchu, připojil kloubovou vodorovnou tyč. Ta se provlékla kapsou našitou v horní části vlajky, podobně jako se provlíká tyč záclonou. Na tenhle nápad ho prý přivedla vzpomínka na matku, jak doma věší závěsy. Vodorovnou tyč šlo vysunout jako záclonu na kolejnici, a protože se úplně nedala narovnat do dokonale rovné polohy, látka zůstala napůl rozvinutá, ve zvlněném tvaru. Jde o trvalé mechanické natažení, které vydrží i ve vakuu, ne o pohyb způsobený větrem. Na detailech pracoval Kinzler několik dní spolu se svým zástupcem Davem McCrawem.
Vlajka z katalogu, ne z laboratoře
Přestože šlo o jeden z nejslavnějších symbolů kosmického věku, samotná látka nebyla žádná speciální technologie. Podle dochovaných záznamů šlo o standardní nylonové vlajky objednané z běžného vládního zásobovacího katalogu, v rozměru necelý metr na metr a půl. Ta, která nakonec skončila na Měsíci, byla o něco větší, necelé dva metry na šířku, a předtím visela v řídicím středisku mise. Celá sestava i s tyčemi vážila jen asi 4 kilogramy a vešla se do ochranného pouzdra na žebříku lunárního modulu, které ji muselo chránit i před teplem výfuku motoru přesahujícím tisíc stupňů Celsia při přistání. Někdy se traduje verze, že vlajku koupili v běžném obchodním řetězci, tahle konkrétní podrobnost ale není spolehlivě doložená, spolehlivější prameny hovoří jasně o vládním katalogu. Platí ale, že jednu z ikon dvacátého století neslo úplně obyčejné plátno.
Co o Apollu prozrazuje kniha One Giant Leap
Tenhle příběh popsal novinář Charles Fishman v knize „One Giant Leap: The Impossible Mission That Flew Us to the Moon“, vydané v roce 2019 u příležitosti padesátého výročí přistání. Fishman v ní mapuje práci zhruba 410 tisíc mužů a žen, kteří se na misi Apollo 11 nějak podíleli, a ukazuje, že za dokonalým výsledkem se často skrývalo improvizované rozhodování pod tlakem. Vlajka na Měsíci je jen ten nejviditelnější případ, protože skončila na fotografii, kterou zná celý svět. Všímat si podobných detailů znamená vidět historii trochu jinak, ne jako sled hotových faktů, ale jako řetězec lidských rozhodnutí, která musel někdo udělat narychlo a s omezeným časem.