Seznam, který v kostele nepřečtou
Benjamínci dostali od svých náčelníků jasný pokyn: jděte na festival do Šíla, schovejte se ve vinicích a až vyjdou dívky tančit, každý si jednu chyťte a odveďte domů. Soudců 21:19–25.
Scéna pochází přímo z biblického textu, a blogger Ian McKenzie ji v roce 2008 zařadil do svého seznamu čtrnácti způsobů, jak podle Starého zákona získat manželku. Výsledek vypadá jako absurdistický seznam instrukcí, a přitom citace sedí.
Proč jsme o tom neslyšeli?
Bible je nejčtenější kniha světa, liturgie z ní cituje tisíce let, a přesto se tyto pasáže v kázáních prakticky nevyskytují. Náboženská praxe texty čte selektivně: vybírá vrstvy odpovídající aktuálnímu výkladu a zbytek nechává ležet. Jenže ten zbytek tam je, doslova černé na bílém.
Ekonomika místo romantiky
Aby dávaly ty pasáže smysl, je potřeba odhodit moderní brýle. Ve starověku nebylo manželství záležitostí dvou lidí, bylo to spojenectví rodů, převod majetku, zajištění potomků. Podobné zvyklosti doložily i chetitské a mezopotámské právní zákoníky z téže doby. Starý zákon v tom nebyl výjimka, ale přesný odraz normy.
Pisatelé těch textů pravděpodobně nedegradovali ženy ze zlého úmyslu. Prostě žili ve světě, kde autonomie jedince, a zvláště ženy, nebyla základní jednotkou společenského myšlení.
Pět metod pod lupou
Válečná zajatkyně. Deuteronomium 21:11–13 stanoví postup: přivést přitažlivou zajatkyni domů, oholit jí hlavu, ostříhat nehty, dát jí nové šaty a vzít si ji. Jde o právní předpis, formulovaný jako postup, krok za krokem.
Záchrana u studny. Mojžíš napojí stádo sedmi dcer pastýře a otec mu jednu z dcer nabídne jako vděk (Exodus 2:16–21). Setkání u zdroje vody byl tehdy zcela běžný způsob seznámení.
Prorok a prostitutka. Prorok Ozeáš dostane pokyn vzít si ženu, která se živí prostitucí (Ozeáš 1:1–3). Příběh funguje jako teologická alegorie.
Žena jako součást transakce. Boáz vykoupí pole od Nóemi a jako součást tohoto právního aktu přijme odpovědnost i za Rút (Rút 4:5–10). Dnešní oko čte „koupil ženu“, tehdy šlo o vykoupení příbuzenskou povinností.
Únos na festivalu. Benjamínci ve Šílu jsou popsáni výše. Jde o popis krizového řešení po občanské válce, a právě o tu záměnu „popis“ za „předpis“ se celý seznam opírá.
Kde seznam drhne
McKenzieho post byl od začátku humoristický kus, ne teologická analýza. A tady leží háček: seznam bez rozdílu míchá dvě zcela různé kategorie textů. Některé pasáže jsou právní předpisy, co se smí a jak. Jiné jsou příběhy, které popisují, co postavy udělaly, a to mnohdy v tragickém kontextu. Westminster Seminary California to pojmenovalo jasně: pasáže popisují hříšné činy v rámci biblického vyprávění a rozhodně nefungují jako předepsané vzory chování.
Podobný seznam koloval na internetu prokazatelně již od 19. prosince 1994, kdy se objevil na humoristické e-mailové konferenci při MIT. Formát jako takový má tedy přes třicet let a stále funguje, protože kontrast mezi citací a moderním úžasem je reálný, i když trochu zkreslující.
Co se za ta tisíciletí změnilo
Různé knihy Starého zákona vznikaly přibližně v rozmezí tisíce let. Nejde tedy o jeden zákoník, ale o archiv proměňující se normy. Ta norma se od dob Deuteronomia proměnila k nepoznání: manželství jako dobrovolná smlouva dvou autonomních lidí je myšlenka, která by starověkému právníkovi nedávala smysl.
Texty, které považujeme za nadčasové, jsou zároveň velmi přesným otiskem doby svého vzniku. Klíč k jejich čtení leží právě v tomto napětí, a McKenzieho seznam, i přes svůj humoristický záměr, to napětí umí spolehlivě zapálit.