„Peugeot!“, a ještě ani nechodí do školky
Stojí s rodičem na parkovišti a ukazuje prstem na projíždějící auta. BMW. Volkswagen. Ford. Škoda. Opel. Spolehlivě, opakovaně, bez zaváhání, pokaždé. A je jí dva roky.
Video s ruskou holčičkou, která v červenci 2013 takto pojmenovala přes dvě desítky automobilových značek podle jejich loga, obletělo internet. Záběry jsou prosté: parkoviště, dítě, rodič, ukazování prstem. Přesto se hodně lidí zastavilo u téhož pocitu: počkat, já tohle neumím ani dnes.
Jak to, že ji to nikdo neučil?
Žádné kartičky s logy. Žádné zkoušení, žádné výukové video. Přesto zvládá rozeznat přes dvacet automobilových značek dřív, než by mohla začít chodit do školky.
Přiznám se: u aut si loga pořádně začínám všímat až v dospělosti, a i pak musím u lecčehos chvíli přemýšlet. Jak je možné, že dvouletá holčička předbíhá lidi, kteří denně projíždějí kolem stejných emblémů?
Je to mimořádný talent? Fotografická paměť? Nebo se tu děje něco úplně jiného?
Mozek batolete je nastaven na vstřebávání světa kolem
Odpověď leží v tom, jak funguje mozek v raném dětství. V prvních letech života vzniká v mozku víc než milion nových nervových spojení každou sekundu. Harvardovo centrum pro vývoj dítěte toto číslo uvádí přímo. Mozek je v tomto věku evolučně připravený na jeden hlavní úkol: kopírovat prostředí a lidi kolem sebe.
Výzkum z roku 2005, publikovaný v odborném časopise Journal of Applied Development Psychology, to doložil konkrétními daty. Studie sledovala 234 dětí ve věku 2 až 8 let a zjistila, že dvou- až tříleté děti správně poznaly průměrně 8 z 12 testovaných log. Tedy osm z dvanácti, výsledek, který překvapí i dospělého. A klíčovým faktorem byl kontakt s prostředím: čím víc byly děti vystaveny televizním reklamám a okolnímu světu, tím lépe značky poznávaly.
Důležitý je i jeden méně známý detail. Schopnost logo rozpoznat (poznat ho, když ho vidím) se u dětí rozvíjí dřív než schopnost si ho spontánně vybavit zpaměti. Mozek dítěte nejdřív buduje knihovnu tvarů a obrazců, ke které pak postupně přiřazuje slova a pojmy.
Na parkovišti to pak funguje přirozeně: rodič, který si aut všímá a komentuje, co kolem jede, vytváří opakovaný kontakt dítěte s logem. Žádné záměrné učení, jen prostředí a opakování.
Co dívka vlastně ví, a co ne
Tady je důležité udělat přesnou hranici. Dívka neovládá abstraktní znalost automobilových značek, ale jejich konkrétní vizuální podobu v konkrétním kulturním prostředí. Ruská jazyková konvence mění výslovnost řady názvů: „Volkswagen“ zní v ruštině jako „Folksvagen“, a tak dál. To, co holčička umí, je místní, jazykově zabarvená verze znalosti, ne přenosný mezinárodní standard.
A to nejpodstatnější: rozpoznat logo a vědět, co za ním stojí, jsou dvě odlišné věci. Dívka pozná symbol Peugeotu, ale nedokáže říct nic o ceně auta, výkonu motoru ani k čemu slouží. Je to podobné jako znát tvář člověka z obrazovky, aniž bys tušil, čím se proslavil.
Výkon je skutečný a pěkně doložitelný. Zároveň má přesné meze, a pojmenovat je je fér vůči dívce i vůči čtenáři.
Co bychom mohli předat, kdybychom si toho všimli včas?
Případ jedné holčičky z parkoviště samozřejmě nedokazuje, že všechny děti jsou skrytí odborníci na auta. Jako okno do obecného principu ale funguje dobře.
To, čemu se dítě v raném věku bez námahy nasaje, závisí hodně na tom, co dospělí kolem něj považují za přirozenou součást světa a o čem mluví s viditelným zájmem. Rodič astronom ukazuje souhvězdí. Rodič zahradník povídá o rostlinách. Rodič, co má rád auta, komentuje loga na parkovišti.
Výzkum z roku 1991, publikovaný v odborném časopise JAMA a sledující 229 dětí ve věku 3 až 6 let, dospěl k věcnému závěru: velmi malé děti reklamu vidí, rozumí jí a pamatují si ji. Raný věk je fází, kdy se nejintenzivněji formuje to, co dítě bude brát jako samozřejmost, a učení, které přijde později, na tomhle základu teprve staví.
Otázka, která z toho přirozeně plyne: co dalšího by mohlo být pro dítě stejně přirozenou výbavou jako znalost log aut, kdybychom mu to s podobným klidem a opakováním zprostředkovali?