Obr na konci světa
Aljaška je proslulá ledovci, lososy a dlouhou zimní tmou, ne zeleninovou zahradou. Přesto právě v městečku Skagway na jihovýchodním pobřeží rostly stonky rebarboru takových rozměrů, že by v obyčejné zahrádce vypadaly jako omyl. Rebarbor přitom není žádná severská rostlina, pochází z chladných asijských vysočin, a svou cestu k aljašské slávě vděčí jedinému muži, kterému se začalo přezdívat „rebarborový král“.
Co tam ten rebarbor vlastně dělá?
Rebarbor sice miluje chladné počasí, ale Skagway na přelomu devatenáctého a dvacátého století rozhodně nebylo zemědělskou osadou. Šlo o tranzitní místo, kudy procházely tisíce zlatokopů mířících na Klondike, drsné a provizorní, plné stanů a narychlo postavených bud. Nikoho by v takovém prostředí nenapadlo hledat zahradnickou zajímavost. Otázka, jak se sem rostlina dostala a proč se jí tu dařilo tak nápadně dobře, zůstává zajímavá dodnes.
Muž, který bojoval s nemocí zeleninou
Za legendou stojí Henry D. Clark, farmář z Wisconsinu, který se během zlaté horečky vydal na Klondike stejnou cestou jako tisíce dalších, přes proslule náročnou stezku White Pass Trail. Podle Caroline Hill, dnešní ředitelky zahrad Jewell Gardens, tam Clark viděl spolucestující trpící kurdějemi, nemocí způsobenou nedostatkem vitamínu C. Hill se domnívá, že Clark už tehdy mohl mít v kapse semínka rebarboru, přesná okolnost ale zůstává nejistá. Po usazení ve Skagway si každopádně založil farmu a rebarbor na ní pěstoval cíleně, protože v kraji bez čerstvé zeleniny to dávalo praktický smysl.
Důkaz na jedné fotce
Z roku 1913 se dochovala fotografie, na které Clark drží stonek rebarboru zakončený velkým listem a vedle něj svírá měřicí lať. Hill na snímku ukazuje, že samotný stonek měřil kolem devadesáti centimetrů. Zároveň dodává, že Clark nebyl nijak nápadně malý ani vysoký muž, takže rozměry rostliny nejsou jen optický klam způsobený jeho postavou. Tahle fotografie je dodnes hlavním hmatatelným důkazem toho, jak impozantně rebarbor ve Skagway dokázal vyrůst.
Od léku ke koláči
Dlouhé věky se rebarbor používal hlavně jako lék na trávicí potíže, hlavně v Číně. Jídlem se stal až s příchodem levného cukru, který dokázal zkrotit jeho výraznou kyselost. Teprve pak se z něj staly koláče, džemy, nebo se jedl syrový namočený v cukru. Je přitom dobré vědět, že jedlá je jen stonková část rostliny. Listy obsahují velké množství kyseliny šťavelové a jsou jedovaté, což bývá informace, kterou lidé znající rebarbor jen z koláče často nemají.
Je to fakt rekord?
Tvrzení o nejvyšším rebarboru na světě je spíš místní pověst, zapsaný rekord za ní nestojí. Vysvětlení, proč tahle rostlina ve Skagway rostla tak impozantně, nabízí jen částečnou odpověď: rebarbor má rád chlad a místní dlouhé letní dny s téměř nepřetržitým světlem mu podle všeho pomáhaly růst do nezvyklé výšky, běžně prý až k metru a půl. Jestli v tom hrálo roli i konkrétní složení půdy, se jen odhaduje. Žádná dobová studie půdy ani systematické měření se nedochovaly, jen fotografie a vyprávění. Vzniká z toho skvělý příběh, i když bez oficiálního rekordu.
Zahrada, která legendu nenechá zemřít
Za druhé světové války armáda Clarkovu půdu zabrala pro skladování paliva a místní obyvatelé si narychlo rozebrali rebarbor, než ho mohli zničit. Clark zemřel v roce 1945, ale potomci jeho rostlin rostou dál. Část jeho původní usedlosti dnes tvoří Jewell Gardens, veřejně přístupné zahrady založené v roce 1996, kde se stále pěstuje i Clarkova vlastní odrůda s bílým, lehce narůžovělým stonkem místo obvyklé červené barvy. Kdo chce vidět, odkud legenda o rebarborovém králi vlastně pochází, nemusí věřit jen starému textu, stačí si tam zajít.