Napsal to vlastní rukou. A pak to nedokázal přečíst.
Howard Engel byl kanadský romanopisec s desítkami let zkušeností, muž, který se celý profesní život živil slovy. Jednoho rána v roce 2001 vzal do ruky výtisk deníku The Globe and Mail a zjistil, že mu to nedává smysl. Stránka vypadala normálně, písmo bylo tam, kde mělo být. Jenže znaky na ní připomínaly korejštinu nebo azbuku, ne angličtinu, kterou četl celý život.
Vzal pero. Začal psát. Text plynul bez potíží, věty se skládaly normálně, ruka poslouchala. A pak Engel položil pero a podíval se na to, co právě napsal. Nedokázal to přečíst. Ani slovo.
Jak může mozek ztratit čtení a nechat psaní nedotčené?
Intuice říká, že čtení a psaní jsou dvě strany téhož: kdo umí jedno, umí druhé. Mozek to vidí jinak.
Čtení je vizuálně-dekódovací operace: mozek musí rozpoznat tvar písmena jako konkrétní znak a přiřadit mu jazykový význam. Psaní je naproti tomu motoricko-kognitivní produkce, mozek generuje jazyk a vydává pokyny ruce. Tyto dvě operace probíhají různými nervovými drahami. Mrtvice zasáhla Engelovi tu první a druhou zcela minula, podobně jako zkrat v jednom okruhu elektroinstalace nemusí vyřadit sousední obvod.
Psaní jako vstupní brána zpět k jazyku
Engel strávil přibližně tři měsíce v rehabilitačním centru nemocnice Mount Sinai v Torontu. Pracoval s logopedkou Michelle Cohenovou, která ho vedla ke konkrétní strategii: číst ne globálně, tedy rozpoznávat slova jako celkové tvary, ale rozlišovat každé písmeno zvlášť. U pacientů se zachovanou schopností psaní se v rehabilitaci využívá tzv. kinestetický přístup, při němž motorická paměť ruky pomáhá přemostit narušenou vizuální cestu ke čtení. Engel začal znovu abecedou.
Čtení se postupně vracelo, pomalu, neúplně, namáhavě. Nové romány pak diktoval. V roce 2007 vydal memoáry o celém průběhu pod názvem The Man Who Forgot How to Read. Oliver Sacks, neurolog, který se s Engelem setkal během rehabilitace, napsal doslov ke dvěma jeho knihám a Engelův případ popsal také v článku „A Man of Letters“ v časopise The New Yorker v červnu 2010.
Alexie bez agrafie: syndrom se jménem i adresou v mozku
Engelova diagnóza má přesný klinický název: alexia sine agraphia, česky alexie bez agrafie. Jde o relativně vzácnou poruchu, při níž je narušena schopnost číst, zatímco psaní zůstává funkční. Poškozena bývá levá okcipito-temporální oblast mozku, která propojuje vizuální vstup s jazykovým zpracováním, přesně ta nervová dráha popsaná výše. Syndrom vědecky poprvé popsal francouzský neurolog Déjerine v roce 1892, takže Engelův případ není záhada ani výjimka, ale dobře pojmenovaná a neurovědecky pochopená porucha s konkrétním místem vzniku.
Mozek pracuje v síti: když jeden okruh vypadne, jiný přežívá
Engelův příběh trochu nahlodává laickou představu o mozkové mrtvici, podle níž funkci buď máte, nebo ji nemáte. Mozek je síť specializovaných okruhů, každý s vlastním úkolem. Pokud jeden vypadne, jiný může přežít, a za určitých podmínek může zachovaná schopnost sloužit jako vstupní brána k té narušené.
Po mrtvici Engel napsal ještě několik dalších románů ze série s detektivem Bennym Coopermanem, jejíž první díl vydal v roce 1980. Přečíst je sám, tak jak se čte, nedokázal. Napsat je mohl. A to o stavbě mozku říká víc než lecjaký učebnicový příklad.