Díra ve zdi, která přežila tři století
Kdo prochází centrem Florencie, občas mine ve zdi paláce malý otvor, sotva na láhev vína velký, orámovaný drobným obloukem. Vypadá jako zazděné okno nebo ozdoba a naprostá většina turistů kolem něj projde bez povšimnutí.
Ve skutečnosti jde o takzvané „buchette del vino“, vinná okénka, kterými se kdysi prodávalo víno přímo ze sklepů florentských paláců. A tahle stará díra ve zdi měla ještě jedno překvapivé vystoupení: během pandemie covidu-19 se některá z nich znovu otevřela a fungovala přesně tak, jak byla kdysi zamýšlená.
Jak může řešení staré přes tři sta let sedět na epidemii 21. století?
Mor a covid-19 spolu nemají skoro nic společného: šíří se jinak, jinak zabíjejí a lidé o nich vědí úplně jiné věci. A přesto obě nemoci postavily obchodníky před stejný praktický problém, totiž jak předat zboží a přijmout peníze od cizího člověka, aniž by si osahali ruce nebo na sebe dýchali.
Řešení nabídla obyčejná fyzika, jednoduchá zeď s dírou. A právě proto, že je tak prosté, mohlo přeskočit tři století beze změny.
Odkud se okénka vzala
Samotná okénka jsou starší než mor, který je proslavil. V roce 1559 vydal toskánský velkovévoda Cosimo I. de‘ Medici nařízení, že šlechtické rodiny mohou prodávat víno z vlastních vinic přímo ze svých paláců, bez placení daně a bez prostředníků v podobě hostinských. Pro bohaté rody, které měly sklepy přímo v paláci ve městě, to byl výhodný způsob, jak se zbavit zásob a zároveň si udržet punc exkluzivity.
Skutečné využití ale okénka dostala až během moru, který Florencii zasáhl mezi lety 1630 a 1633 a podle jednoho odhadu jen v prvním roce připravil o život kolem 9 000 lidí, tedy zhruba 12 procent tehdejších obyvatel. Lidé tehdy neměli tušení, jak se mor doopravdy šíří, ale nákaze se přesto chtěli vyhnout. Okénka, která už běžně fungovala, se k tomu najednou hodila dokonale: prodavač jimi podal celou láhev, nebo zákazníkovi kovovou trubičkou naplnil vlastní přinesenou nádobu, aniž by se museli navzájem dotknout. Rozměry otvoru, zhruba 23 na 36 centimetrů, přesně odpovídaly tradiční baňaté toskánské láhvi. O tomto způsobu prodeje se dochovalo i dobové svědectví v knize z roku 1634 popisující průběh tehdejší nákazy ve Florencii.
Návrat do provozu
Na dalších několik století okénka upadla v zapomnění, zazděná nebo skrytá za okenicemi. Zlom přišel v květnu 2020, kdy Itálie po dvouměsíčním přísném uzavření začala uvolňovat opatření a někteří majitelé podniků, které měly to štěstí sídlit v budovách se starou buchettou, si vzpomněli, k čemu díra ve zdi kdysi sloužila.
Mechanismus zůstal identický, změnil se jen nepřítel. Místo blech a hlodavců, kteří přenášeli mor, šlo tentokrát o kapénky a přímý kontakt. Princip ale zůstal stejný: fyzicky oddělit prodejce od zákazníka. Florentská zmrzlinárna fungující od roku 1929 tak svým okénkem začala podávat zmrzlinu a kávu, jinde se stejným způsobem servírovalo víno, aperitivy nebo sendviče. Fenomén zůstal spíše lokální a fotogenickou záležitostí jednotlivých podniků, princip ale fungoval přesně tak, jak měl před stovkami let.
Co nám to říká o starých nápadech
Ne každý problém potřebuje nové technologické řešení. Bariéra mezi dvěma lidmi, kteří si nechtějí předávat nákazu, funguje pořád stejně, ať už za ní stojí mor nebo virus, který lidé předtím vůbec neznali. Vinné okénko je v podstatě analogová předloha dnešního plexiskla na pokladně nebo výdejového okénka v rychlém občerstvení, liší se jen materiál a staletí mezi nimi.
Všímat si podobných spojů mezi zdánlivě nesouvisejícími dobami je vlastně docela užitečná dovednost, díky které člověk vidí svět trochu jinak než ostatní kolem. Příště, až někdo půjde kolem staré kamenné zdi a všimne si v ní malé, na první pohled nezajímavé díry, možná se na ni podívá úplně jinak.