Nejstarší výdejní okénko světa
Pokud hledáte místo, kde lidé poprvé kupovali hotové jídlo k odnášení, mohli byste skončit hluboko v prehistorii. Archeologové v íránském Godin Tepe odkryli stavbu z doby kolem roku 3200 před naším letopočtem se dvěma okny orientovanými do ulice. T. Cuyler Young Jr. z Královského ontarijského muzea, jenž vykopávky v letech 1965–1973 vedl, navrhl na základě rozložení nálezů, čočkových zbytků, kostí koz a ovcí i stop po pivu a vínu, že okna mohla sloužit jako výdejní přepážky. Hilary Gopniková tuto myšlenku rozvíjí ve své studii z roku 2011. Jenže tohle je hypotéza, ne potvrzený fakt. Virginia Badlerová, která na lokalitě pracovala, označila budovu spíše za vojenský sklad. Přesná funkce se dodnes nedohledala.
O něco jistější jsou římská thermopolia, „místa, kde se prodává něco horkého“. V Pompejích jich archeologové odkryli 89, přičemž odhadují, že jich ve městě původně mohlo být přes 150. Do kamenného pultu byly zabudované nádoby s teplým jídlem: čočka, klobásy, vnitřnosti. Zákazník si vzal svůj díl a odešel, sednout si nebylo kde. Navštěvoval je hlavně chudý lid bez vlastní kuchyně. Básník Horatius tato místa označoval za mastné podniky pro pochybné typy.
Na americkém kontinentě franciscánský mnich Bernardino de Sahagún, jenž přijel do Mexika roku 1529, sepsal popis aztéckých stánků s tamaly a tortillami. Jídlo se připravovalo rychle a ve velkých množstvích, ale každý prodavač si vařil podle vlastního receptu.
Co starověku chybělo
Klíčová otázka zní: Když Řím zvládal výdej horkého jídla dvě tisíciletí před zlatými obloučky, proč vnímáme fast food jako fenomén 20. století? Angelika Eppeová z Univerzity Bielefeld to definuje takto: moderní fast food stojí na naprosté shodě surovin, množství, chuti i způsobu přípravy bez ohledu na to, kdo jídlo dělá a kde. Starověký pouliční prodej byl rychlý a levný, ale opakovatelný nebyl. Rychlost tu tedy vždy byla, chybějícím článkem byla průmyslová předvídatelnost.
Berlínský vynálezce a jeho automat
Konec 19. století přinesl s urbanizací nový tlak: miliony dělníků potřebovaly jíst rychle a levně. Berlínský inženýr Max Sielaff, narozený roku 1860, se spojil s kolínským výrobcem čokolády Ludwigem Stollwerckem a roku 1894 stáli u zrodu Deutsche Automatengesellschaft. Na berlínské průmyslové výstavě roku 1896 Sielaff předvedl automatický bufet: za skleněnými dvířky byl pokrm, zákazník vhodil minci, dvířka se otevřela. Žádný číšník, žádné čekání.
V listopadu 1898 otevřela první stálá restaurace tohoto druhu ve Friedrichstraße v Berlíně. Před první světovou válkou fungovala v Německu přibližně padesátka podobných provozů a síť se rozrostla do Basileje, Bruselu, Ženevy, Kodaně, Stockholmu i dalších měst. Americký podnikatel Joseph Horn Sielaffův systém okusil osobně a přesvědčil partnera Franka Hardarta, aby ho přenesli za oceán. 9. června 1902 otevřeli na Chestnut Street ve Philadelphii první americký automat se stroji dovezenými přímo ze Sielaffovy továrny. Smithsonian Magazine řetězec Horn & Hardart označil za první velký americký fast food řetězec.
White Castle a mýtus o McDonaldu
Běžná představa, že fast food vynalezl McDonald’s, se s daty míjí. Bratři McDonaldovi otevřeli první stánek teprve roku 1937 v kalifornském Monrovii, kdežto Walter Anderson a Billy Ingram spustili White Castle již v březnu 1921 ve Wichitě v Kansasu. White Castle přinesl montážní linku v kuchyni, standardizovaný jídelní lístek a příručky pro zaměstnance, v roce 1961 přesáhl miliardu prodaných hamburgerů. Smithsonian mu přiznal titul prvního fast food hamburgerového řetězce světa.
Ani White Castle systém nevymyslel od základu: berlínský automat ho předběhl o čtvrtstoletí a jako první dokázal, že jídlo může být průmyslový produkt s garantovanou opakovatelností. Anderson a Ingram princip přesunuli do hamburgeru, McDonald’s ho pak zdokonalil a globálně rozšířil.
Rychlé stravování má tisíce let, ale první průmyslově opakovatelný systém vznikl v listopadu 1898 na berlínské Friedrichstraße, kde si první zákazník za minci otevřel skleněná dvířka a dostal přesně to, co čekal.