Sledujete propagandu. A baví vás to.
Pustíte dvacetminutový animovaný film z roku 1954. Barevný, technicky obstojný, s profesionálním komentátorem, tím byl herec Macdonald Carey. Sledujete příběh přistěhovalce, který si otevírá kloboučnictví, shání investory a čelí konkurenci. Film pak přeskočí do 50. let a klidně vám vysvětlí, že volný trh a Listina práv jsou v podstatě totéž. A vy zjistíte, že celou dobu sedíte u toho. Ne z akademické povinnosti, prostě vás to drží. Snímek It’s Everybody’s Business vznikl jako propagandistický nástroj. A přesto ho nelze jednoduše odložit.
Rok 1954: kapitalismus potřeboval PR
Film vyrobilo studio John Sutherland Productions. Stojí za ním přímá korporátní investice do přesvědčování, sponzory byly Obchodní komora Spojených států a chemická společnost E. I. du Pont de Nemours & Co.
Počátkem 50. let bylo něco takového zcela běžné. Korporace a průmyslové asociace financovaly animované snímky i brožury, které stavěly volný trh na roveň ústavním svobodám. Kapitalismus měl vypadat jako přirozené prodloužení toho, čím Amerika odjakživa je, nikoliv jako jedna z volitelných hospodářských možností. Film tomu odpovídá přesně: propojení ekonomické a politické svobody v něm není argumentováno, je prostě předpokládáno.
Za vizuální podobu odpovídal výtvarný ředitel Maurice Noble, který dlouhodobě spolupracoval s animátorem Chuckem Jonesem ve Warner Bros. Cartoons a v letech 1953 až 1959 pracoval pro Sutherlandovo studio. Výsledkem byl snímek, který vizuálně nespadal do šedivé propagandistické průměrnosti. Freedoms Foundation mu v roce 1954 udělila zlatou medaili za nejlepší film roku v kategorii přibližování amerického způsobu života.
Proč propaganda funguje i na ty, kdo jí nevěří?
Tady je záhada: klasická propaganda by měla na dnešního diváka působit odpudivě nebo přinejmenším nudně. Jasné poselství, nulový prostor pro pochybnosti, svět rozdělený na správné a špatné. Přitom dvacet minut tohoto snímku ubíhá překvapivě snadno.
Pravděpodobné vysvětlení spočívá ve formátu. Animace pracuje s rytmem, barvou a jednoduchými příběhy způsobem, který emoční reakci vyvolá ještě dřív, než kritické myšlení stačí nastoupit. Příběh kloboučníka je konkrétní, sledovatelný a má vlastní logiku. Nezajímá vás ideologie, zajímá vás, co se s tím kloboučnictvím stane.
Přímočarost jako nechtěný muzejní exponát
Moderní divák sleduje snímek ve dvou vrstvách zároveň: jako příběh a jako dokument o tom, jak ten příběh konstruuje svůj argument. Ztotožnění Listiny práv se svobodou podnikání v textu nikdo neobhajuje, je to prostě samozřejmost, od níž se odvíjí vše ostatní. A právě tato mezera mezi tichým předpokladem a závěrem je dnes čitelná jako ideologická práce, která byla v roce 1954 neviditelná.
Historici tomu říkají ideologická naturalizace: určitou myšlenku neprosazujete argumenty, ale tím, že ji zasadíte do světa, kde žádná jiná možnost prostě neexistuje. Film to dělá bez okolků. A právě tato bezostyšná přímočarost ho chrání před zapomnením, tiskopis, který tvrdí totéž slovy, skončí v archivu; animovaný film s příběhem kloboučníka se přehraje znovu.
Co o tom filmu nevíme
Nezachovala se žádná dokumentace o tom, jak tehdejší diváci na film reagovali. Nevíme, v jakých podmínkách se promítal: zda v kinech, školách nebo na firemních projekcích. Existence 16mm verze naznačuje distribuci mimo komerční okruh, ale to je vše, co lze říci.
Tato slepá místa nejsou náhoda. Materiály tohoto druhu nebyly vnímány jako kulturní artefakty hodné uchování, byly to nástroje. Čím lépe splynuly s každodenním životem, tím méně stop po sobě zanechaly. Pětatřicetimilimetrová kopie se dochovala v Knihovně Kongresu a digitalizaci zajistila Národní nadace pro filmové uchování. Dnes je snímek volně dostupný online, záznamy o jeho dobovém dopadu však chybí.
Studená válka jako továrna na zrcadla
Snímek It’s Everybody’s Business není ojedinělý. 50. léta 20. století vyprodukovala celou vrstvu animovaných a hraných propagandistických filmů, na obou stranách železné opony. Sdílejí jeden paradox: čím přímočařeji říkají to, co říct chtějí, tím čitelněji po dekádách odhalují vlastní mechanismus.
Animace svůj styl neschová: Maurice Noble namaloval svět přesně tak, jak autoři chtěli, aby vypadal, a tato absolutní kontrola nad obrazem je dnes nejpřesnějším svědectvím o myšlení doby. Opětovné sledování těchto filmů není cvičení v cynismu ani v nostalgii, je to způsob, jak porozumět mechanismu přesvědčování, a tím pádem ho lépe rozpoznat i tam, kde na první pohled tak zřejmé není.